Moltke

Dílo Arnolda Nowického může na první pohled působit rozporuplným a na slabší povahy dokonce odpudivým dojmem. Na miniaturních plochách, často bez náznaku jakéhokoli přechodu, se pocity zážitků až mystických mísí s absolutním nihilismem i s prožitky nejvyššího štěstí, jež Nowicki vzápětí shazuje sžíravým sarkasmem a zdánlivě dehonestující sebeironií. Pomineme-li sugestivně rozehrávané obrazy a děje, nejdůležitější umístil autor kdesi mimo. Čtenář, jenž není a priori uzavřen vnímání četby mezi řádky, má možnost Nowického prózu uchopit pevněji a vydat se s ním na pouť, kde jej čekají jak milá, tak nemilá, rozhodně však nemalá překvapení. Některé povídky mohou v jistém smyslu připomínat svou specifickou anekdotičností bez point zvláštní způsob zenových koán, jejich vypravěčským základem je však opět příležitostný záznam snů.