Jak jsem přežil druhou světovou válku a další příběhy

Východní Polsko a západní Ukrajina byly ve druhé světová válce považovány za nejhorší místo na světě. Jen oblastmi, kde žila naše rodina, přešla fronta šestkrát, jak armády postupovaly a zase ustupovaly – a pak ty strašné mordy mezi civilním obyvatelstvem… Kanadská vláda nám, všem novým emigrantům, poskytla pomoc. Jednoho dne ale zachvátil náš nový domov, celý jih provincie Britské Kolumbie, hrozná vedra. Když již bylo vedro k nesnesení, začaly se na obzoru objevovat mraky. Postupně rostly do výše, tvořily věže, kopule a hrady s cimbuřím. Blížily se čím dál více a již zastiňovaly Slunce. Tu dal vládce říše pekelné rozkaz svým příšerným vojákům, aby rozsévali strach a hrůzu a ničili vše, co jim stojí v cestě. Černé pokřivené postavy s hlavami kozlů a velkými kopyty začaly chrlit oheň ze svých zubatých tlam a za chvíli se blesky klikatily po celé obloze od obzoru k obzoru za doprovodu neutichajícího burácení hromů. Rachot to byl takový, že se i Země chvěla. Ďáblové se snažili svými ohni zasáhnout vše, co může hořet. Když to již vypadalo, že ďábelská armáda spálí celou Zemi, malí a bezmocní človíčkové naplňovali svoje kovové ptáky a kovové vážky a šídla vodou a snažili se zasáhnout tam, kde byl požár největší. Tak se rozpoutal nerovný boj mezi lidmi a mocí pekelnou. Bůh dal ale rozkaz všem svatým a andělům, aby otevřeli stavidla rybníků a jezer nebeských. A tak proudy nebeských vod hasily požáry a zaháněly pekelníky tam, kam patří. A tak opět zavládl na Zemi mír a zbožní lidé velebili Boha.