Spolek osamělých srdcí

Chlípný stařec pošilhávající po mladém masíčku představuje námět, jenž byl od starověku zobrazován s důrazem na směšný kontrast mezi nesourodým párem. V nové próze Ladislava Pecháčka, rekonstruované z počítačových záznamů, se tento motiv projevuje v tvůrčích seancích ve vinohradském bytě šedesátníka pana Kocoura. Pravidelně ho navštěvuje sedmnáctiletá studentka Jitřenka, aby s ním přepisovala scénář filmu, s nímž se muž potýká. Čtenář sleduje roční peripetie „veledíla“, o které producenti nestojí, a vývoj vztahu obou hrdinů, který přesahuje daná klišé a odráží zoufalství jednotlivce uprostřed davu. Autor pentalogie o Básnících, jako lékař, ovládá kouzla „veselé vědy o smutných věcech“, tentokrát v kontextu existenciální samoty. Hořce komické postavy, které se nehodlají podřídit okolí, připomínají starší romány, kde úsměv často tuhne na rtech. Pecháček potvrzuje své postavení mezi českými humoristy suverénními dialogy, které se navážejí do soudobých frází a mód. Setkání seladona s naivkou, typické pro tragikomedii, má své zákruty a fatální následky, neboť oba jsou křehkými nádobami. Hra, kterou provozují, dává jejich všedním dnům život, ale může je i ničit.