Stín

Jediná próza Jiřího Křižana (1941–2010) vypráví příběh osiřelého venkovského chlapce, jehož vychovává spravedlivý dědeček. Příběh je proložen historkami z vojenské služby u Pomocných technických praporů (PTP) a zachycuje bolestné prožitky vyrůstání na okraji společnosti jako „třídní nepřítel“. Křižan, s autobiografickými prvky, napsal toto dílo ve 27 letech, avšak jeho vydání se nedožil kvůli normalizačním čistkám. Až nyní se text dostává k čtenářům, a to nejen jako splnění literárního dluhu, ale především pro jeho nadčasovou aktuálnost a hloubku. Vyprávění se dotýká ztráty blízkých a bolesti, která nikdy úplně neodejde. Dědeček vzpomíná na smrt syna a babičky, na bolest, kterou prožíval, a na to, jak se život postupně měnil. Přestože bolest zůstává, nachází vnoučka jako důvod k pokračování. Křižanovo dílo je tak silným svědectvím o lidské odolnosti a lásce, která přetrvává navzdory tragédiím. Dědečkova touha, aby vnuk studoval a pokračoval v životě, podtrhuje naději a víru v budoucnost.