Blochova filosofie naděje

K. Skalický interpretuje filosofické dílo E. Blocha, známé jako „filosofie naděje“, pomocí „metody mozaiky citací“, aby zachytil klíčové myšlenky a jejich osobité vyjádření. Nejprve shrnuje hlavní milníky Blochova života a zdůrazňuje, že jeho filosofie pramení z autentické mystické zkušenosti. Jedním z hlavních cílů je přenést do marxistického a ateistického pohledu to, co v křesťanské tradici zůstává trvalé – totalitu naděje. Skalický se věnuje Blochově ontologii a kriticky zkoumá jeho kacířské názory, přičemž se snaží vymezit, s čím lze souhlasit a s čím nikoli. Souhlasí s Blochem, že na počátku je NE, které se liší od NIC, ale nenachází v něm klad, což je dáno Blochovým ateistickým kontextem. V Blochově filosofii neexistuje čisté bytí, pouze bytí hmoty, a Skalický se ptá, v čem spočívá živé dialektično hmoty. Bloch se nevyhne problémům „vyloženého protismyslu“ a skutečného vývoje materie. Dále kritizuje Blochovo zdůraznění dvou možných vyústění světového procesu: VŠE nebo NIC, a zpochybňuje, odkud hrozí uskutečnění utopie. Pokud není nic mimo hmotu, znamená to, že nebezpečí je přímo v ní? Autor také zmiňuje otázku koexistence nebe a pekla a varuje před nebezpečným utopickým patosem jedné ideální společnosti.