Nebeská shromáždění ve Starém zákoně. Dědictví kultur Předního východu.

Kniha se zabývá literárním tématem nebeského shromáždění v Michajášově a Izajášově proroctví a v knihách Job a Daniel. Toto téma bylo do Starého zákona převzato z kulturní tradice starověkého Předního východu jako podklad podtrhující slova Božího výroku (Viděl jsem Pána, jak sedí na trůnu a celý nebeský dvůr stojí kolem něj zprava i zleva ...). Podrobněji popsané výjevy trůnícího svrchovaného boha uprostřed družiny "svých" jsou doloženy v mytologických zlomcích ugaritských básní o Baalovi, mezopotamských eposech Enúma eliš, Etana, Nergal a Ereškigal, a především v kombinovaných obrazově-textových rituálech egyptských nekropolí. V novém kontextu tvoří dávné mytéma scenérii Božího soudu, na němž k historickému aktéru zaznívá Boží hodnocení jemu svěřené role z hlediska nadčasového Božího záměru. V Izajášově prorocké teologii dějin je souzen Boží lid Izrael, v Jobových mudroslovných dialozích filozofující, vzdorující člověk. Stranou dialogu stojí strnulá scéna Božího tribunálu jako memento příčin pozemských událostí, které spočívají mimo čas a prostor, přitom však utvářejí osud jednotlivce a lidské dějiny. Kniha filoložky a historičky náboženství Mlady Mikulicové tak v pozadí starozákonního proroctví interpretuje Boží shromáždění jako nadčasový obraz věčnosti, jejíž pohled je zacílen na scénu dějin.