Eichmann: Architekt holocaustu

Pečlivý a pedantický účetní Adolf Karl Eichmann, zaměstnanec elektrotechnického závodu v Solingenu, byl uznávaný, ale poněkud nudný muž. V rodině se mu narodilo osm dětí, z nichž nejstarším byl Adolf Otto, narozený 19. března 1906. Po mnoha letech Adolf Otto prohlásil: „Otce jsem uznával v nejvyšší možné míře. Byl pro mne bezvýhradnou autoritou.“ Tato víra v autoritu se stala klíčovou silou v Eichmannově životě, který se řídil tímto principem až do konce. V době, kdy Třetí říše plánovala konečné řešení židovské otázky, což znamenalo vraždu více než deseti milionů lidí, Eichmann usiloval o likvidaci Židů v Budapešti, přičemž Raoulovi Wallenbergovi, švédskému diplomatovi, vmetl do tváře: „Vůdce mě pověřil tímto očistným posláním a já je hodlám za všech okolností splnit.“ Před koncem války prohlásil: „Plnil jsem dějinný úkol. Pocit, že mám na svědomím pět milionů Židů, mě naplňuje tak neobyčejným uspokojením, že půjdu do pekla spokojen.“ O šestnáct let později, před izraelským soudem, prohlásil: „Věřím v Boha, v Otce a Ducha svatého. Nebylo mojí touhou zabíjet lidi. Kdybych ale měl splnit rozkaz k zabití jakéhokoli množství Židů, nezaváhal bych ani na minutu.“ Tak se ubíral Eichmannův život, lemovaný utrpením a smrtí nevinných.