Od slov k lyrickému vědomí

Předčasně zesnulý literární vědec PhDr. Pavel Jiráček, CSc. (1955-2020) patří k špičce moderní české versologie. Kniha se skládá ze čtyř kapitol a řady barevných příloh, v nichž autor demonstruje své úvahy: jádrem je slovo v lyrické poezii, vnímání existenciálně prostorového rytmu slabik v lyrických slovech, existenciálně prostorový rytmus blízkosti v lyrických slovech. Opíraje se o řadu výroků filozofů, estetiků, „rytmologů“ apod., koncipuje Jiráček své prostorové pojetí lyriky, kde nesmí chybět reflexe o Leoši Janáčkovi, „kdo celý svůj život pozorně naslouchal projevům subjektu v řeči…“ Jiráček navazuje na pozdní úvahy M. Červenky o fikčním světě lyrické básně, opírá se také o práce Marie Kubínové a další; prostor básně spojuje s existenciální dimenzí, uvažuje o rytmu jako organizaci pohybu signifikantů, přemýšlí o vztahu rytmu a subjektu („Kolik subjektů, tolik rytmů, nebo kolik rytmů, tolik subjektů?“), láká ho existenciální prostorovost slabik v českých lyrických slovech, mluví o světlé a temné prostorovosti slabik. V jistém smyslu dominantou jeho výkladu je čtvrtá kapitola Lyrická báseň jako 2D obraz vědomí lyrického subjektu, zejména hned první část, konkrétní analýzy Dláždění 2D obrazů lyrického vědomí slabikami a slovy či slovními spojeními ve třech Hrubínových překladech Verlainovy básně Chanson d’automne.