Vztáhnout na sebe ruku

Rakouský spisovatel a esejista Jean Améry (1912–1978) je u nás známý svým souborem úvah Bez viny a bez trestu (1999), které se mj. věnují tématu mučení a zachycují jeho zkušenost z holocaustu, dále románem-esejem Karel Bovary, venkovský lékař (2007) a naposledy svým esejem O stárnutí (2008). V pěti kapitolách svého pojednání o sebevraždě se Améry téměř naprosto vyhýbá obvyklým přístupům k tomuto veskrze lidskému činu, jak je ztělesňuje například psychologie či sociologie; jeho rozprava začíná tam, kde moudrost těchto věd končí. Uvažujeme-li totiž o dobrovolné smrti, což je termín, jemuž Améry dává přednost před slovem sebevražda, musíme se pokusit myslit nemyslitelné, neboť opouštíme logiku života. Ruku na sebe vztáhneme především v okamžiku, kdy na nás dolehne nesnesitelnost bytí, přičemž nikterak nezáleží na zdroji této nesnesitelnosti. Sebevraždou odvrhujeme břemeno existence, odmítáme úděl ztroskotance. Proto – tvrdí autor – je třeba přiznat sebevrahům stejná práva jako jiným „menšinám“. Jednou z klíčových otázek je, jak může psychiatrie, která sama o smrti neví naprosto nic, rozhodovat o tom, že sebevrah je blázen. Zkrátka musíme kromě principu naděje akceptovat i princip nicoty, jenž veškerou naději popírá. A co je vlastně společnosti po člověku, jenž na sebe vztáhl ruku, že ho zachraňuje, když ho předtím celá desetiletí ignorovala? Jakým právem zachází se sebevraždou jako s nemocí, z níž musí být sebevrah vyléčen? Sebevražda podle Améryho prostě nemoc není. Ruku na sebe vztahujeme v situaci existenciální osamělosti, avšak sebevražda je zároveň i krajním projevem svobody a likvidací veškeré lži. Čtenář může a nemusí s autorem souhlasit; nemůže však popřít jeho vůli k pravdě a vnitřní opravdovosti.