Zdeněk Pospíšil Reihenfolge der Bücher (Chronologisch)

Publikace se z různých hledisek zabývá otázkou, jaký vliv má ekonomická aktivita na politické postavení, příjem a majetek člověka. Tedy jak vzniká bohatství společnosti a jak se (pře)rozděluje. Konstatuje, že politická, ekonomická, zdravotní a věková nerovnost se významně promítá do života společnosti, tedy do ideálu rovnosti nerovných lidí. Klade si otázku, jak tato nerovnost ovlivňuje život a postavení jednotlivých lidí a jejich ekonomickou a politickou závislost i jak toto postavení ovlivňuje jejich názory a postoje. Nastolena (nezodpovězena) je také otázka, zda může politika „přetlačit“ nebo alespoň eliminovat ekonomiku. Tedy za jakých podmínek může růst bohatství společnosti znamenat i odstraňování „humanitního strukturálního deficitu“ člověka.

Společnost si postupně vytvořila propracovanou ekonomickou a sociální hierarchii. Vztahy lidí jsou posuzovány nejen tradicemi, ale zejména normami a zákony. Jejich porušování je chápáno jako nedodržování morálky a tradic příslušné komunity či přestupky nebo trestné činy, které nerespektují platné zákony. Takto je posuzováno nejen „směřování“ člověka, ale téměř každý krok, který učiní. Regulace prostřednictvím norem a zákonů je provázena „rozvolňováním“ charakteru a morálky. Méně viditelnou stránkou je, že každý složitější systém se stává zranitelnějším. Cítíme to, a ačkoliv oficiálně preferujeme individuum, fakticky předáváme své kompetence (ochranu volnosti) jiným. To nás ovšem nezbavuje otázek aktivity člověka a smyslu další existence lidstva jako živočišného druhu.

Kniha se snaží o poznání podstaty politické moci a způsobů jejího fungování. Dívá se na ně nejen z hlediska vývoje, ale i náhledu názorů, které se objevují u člověka. Z různých úhlů si klade otázku, co se ve společnosti skutečně děje, jak to vnímáme a jak se to odráží v našem myšlení. Jedná se nejen o vzpomínky na některé činy, které provázely život, ale i motivy, které k nim vedly. Tedy pohled daný charakterem člověka a dobou, ve které žil. Subjektivní uchopení toho, co je vydáváno za skutečnost, se snaží porovnávat s vytvářeným obrazem o ní a s faktickým stavem. Do jaké míry nebo v čem se to daří, ať posoudí uživatel této publikace. Jejím cílem není něco tvrdit, ale přemýšlet o problému. Závěry mohou být sice různé (i opačné), ale neměly by svazovat aktivitu člověka a kultivaci jeho humanizmu.

Předchozí epocha skončila a provázena řadou bolestí se rodí nová. Většina lidí tuto změnu nepostřehla nebo ji z různých důvodů nepřikládá takový význam, aby ji podpořila či jen akceptovala, ani nečiní kroky, aby nenastala. Jinými slovy řečeno, perspektiva a volba budoucnosti lidstva značně pokulhávají za probíhajícími procesy. Jak se ukazuje, příroda je dosud mocnější než člověk a neustále nás překvapuje. Přetrvání lidského rodu však není založeno na pouhé reakci, ale na zkoumání alternativ budoucí existence. A ty má jenom skutečně svobodný člověk. Zaměňování technických a technologických prostředků za volbu a rozhodování lidí pravděpodobně nevytvoří možnost trvání dalších pokolení. Někomu se to bude zdát jako vzdálená a předčasná úvaha, ale pandemie nás mimo jiné poučila, že dnešní rozhodnutí se projeví už zítra.

Krize mění nejen naše zvyky a chápání, ale i způsob přemýšlení o smyslu existence člověka. Vnáší do našeho vědomí nejistotu a strach a někdy i paniku a depresi. Aktuálním se stává okřídlené rčení „dejte mi pevný bod ve vesmíru a já pohnu celou zeměkoulí“. Měli bychom však hledat „pevný bod“ v sobě a „pohnout“ naším myšlením. Znamená to přestat se bát neznámých a nových věcí a adaptovat se na přicházející a budoucí podmínky. Touha po politické a ekonomické moci a ovládání druhých svádí souboj se solidaritou, pomocí druhým a sounáležitostí lidí. Když nám „neteče do bot“, tak na ně zapomínáme. Teď si ovšem klademe otázku, jaký je vlastně člověk.