Studie francouzského esejisty vychází z románového díla Cervantesova, Stendhalova, Flaubertova, Proustova a Dostojevského a pokouší se o kritiku tzv. nevlastní, zprostředkované touhy, tj. touhy, která nabyla čisté podoby v romantismu a poromantických literárních hnutích až po existencialismus a„nový román“. Z této zprostředkované touhy vysvětluje jevy jako „marnivost“, „snobismus“, „sadomasochismus“, také však celé životní prostředí člověka 19. a první poloviny 20. století. Práce na rozhraní studie a eseje, která se snaží ukázat, jak literatura přerůstá do života.
Dvě, z celkem čtyř divadelních her nositele Nobelovy ceny, jež spadají do jeho dvou období – „absurdního“ a „revoltujícího“. V první (Caligula, 1938) zkoumá otázku absurdní moci, zosobněné smutné proslulým římským císařem, v druhé (Stav obležení, 1948) se vrací k tématu moru.Jsou v ní obsaženy hlavní rysy revolty: nihilismus, mechanismus moci, „která masově vraždí, aby ,ozdravila' společnost, smrt, která se hroutí před revoltou ve službě celku“.
Překlad francouzského výboru vydaného roku 2002 přináší úryvky z děl různých žánrů: novinové články, úryvky beletristických děl nebo esejů, osobní dopisy, předmluvy ke sborníkům a ukazuje jak různorodost Camusovy tvorby, tak hlubokou jednotu jeho otázek i přesvědčení.
Vybrané texty byly napsány v letech 1943 až 1958 a od té doby se mnoho změnilo a otázka terorismu nabyla podstatně odlišných rozměrů. Camus se nedožil nezávislého Alžírska, ani pádu SSSR, ani vzestupu náboženského fanatismu. Přestože promýšlel a psal tyto stránky pro svou dobu, nepochybně se týkají i nás – ať jde o novinové články nebo úryvky z esejů a literárních děl – a mohou nám pomoct lépe pochopit současné dění v Alžírsku, na Středním východě i newyorské události z 11. září 2001. Tyto texty totiž vypovídají o Camusově prozíravosti založené na morálních, filosofických a politických úvahách, jež jsou vždy úzce spjaty s historickými událostmi.
Camus důrazně odmítá jakkoliv ospravedlňovat zabíjení a nesouhlasí s tvrzením, že by účel světil prostředky, protože je přesvědčen, že „násilí je zároveň nevyhnutelné i neospravedlnitelné“ a že určité meze jsou nezbytné proto, aby spravedlnost, svoboda, lidská důstojnost a štěstí zůstaly zachovány; přináší nám tedy vzkaz bez iluzí, ale paradoxně také důvody, abychom si ze světa nezoufali.
