Francesco Vidotto Bücher

Im Bergdorf Pieve di Cadore in den Dolomiten erblickt Fabro 1925 im Kuhstall seiner Großeltern das Licht der Welt. Seine Kindheit ist ärmlich und doch auch reich an Abenteuern in der rauen Natur. Als Schmied findet Fabro seine berufliche Erfüllung und in der eigenwilligen Rina seine große Liebe. Und als schwere Schicksalsschläge ihn zu entmutigen drohen, ist es abermals der Zauber der Berge, der ihm ungeahnte Kraft verleiht ...

Guido Contin lebt in den Dolomiten, wohnt alleine mit seiner Katze Moglie und besitzt fast nichts – außer einer Mappe mit handgeschriebenen Briefen, adressiert an die Berggipfel und verfasst von einem Mann namens Onesto. Die Briefe erzählen von Onestos Kindheit, von seinem Zwillingsbruder Santo und davon, wie unzertrennlich die beiden sind. Doch dann taucht Celeste auf, beide verlieben sich in sie, und Santo handelt schneller. Um die Beziehung zu seinem Bruder nicht zu gefährden, entscheidet Onesto, seine Gefühle für sich zu behalten – und verzichtet auf seine große Liebe. Bildstark und atmosphärisch sehr dicht erzählt Francesco Vidotto vor dem Hintergrund der Jahrhundertwende und des Zweiten Weltkriegs über Liebe und Verzicht und darüber, wie weit man seinen Gefühlen folgen sollte.

Příběh o italských horách a o lidech, kteří v nich prožívají nelehké časy Jedné deštivé noci uvidí spisovatel Francesco oknem ve své chatě v cadorských lesích muže stojícího uprostřed bouře. Pozve ho dál. A tak se seznámí se starým Guidem s tváří zvrásněnou jako útesy Dolomitů a očima modrýma jako horské nebe. Guidovu pozornost upoutá fotografie neznámé dívky, kterou Francesco našel pod převisem v horách. Francesco začne osamělého Guida navštěvovat a stařec ho požádá, aby mu předčítal ze svazku prastarých dopisů. Každý z nich je věnován jedné z okolních hor a společně vyprávějí o životě bratrů Onesta a Santa. Popisují zdánlivě prosté příběhy lidí, kteří se vší silou drží při životě, tak jako modříny zarývající své kořeny do nejpříkřejších úbočí skal. Vyprávějí o válce, smrti a o lásce. Posledním dopisem však příběh nekončí. Kdo nechal v městečku postavit kenotaf s nápisem Mé hory jsi ty? A kdo je ona tajemná dívka ze staré fotografie?

"Il mio nome è Fabro e di mio padre so solamente che era maniscalco e che non aveva un filo di fantasia." Così si apre l'epopea di Fabro, uomo semplice e forte, capace di rialzarsi e ricominciare nonostante i colpi che la vita non risparmia. Fabro nasce in una stalla ai piedi delle montagne un mattino di novembre del 1925, scaldato dal fieno e dal respiro di quattro mucche, perché "ci sono cose che, se sei povero, non cambiano mai". La sua infanzia trascorre serena tra i boschi e i picchi delle Dolomiti e alla scuola elementare incontra Rina, una bambina timida con un sorriso che solo lui sa accendere, un sorriso capace di scaldare gli inverni più freddi. La vita va avanti, dà e toglie, generosa e spietata, finché Fabro scopre la musica. Se ne stava nascosta in un vecchio armonium, nella chiesa di Tai di Cadore. La melodia che esce vibrando dallo strumento è il respiro del bosco, il vento che accarezza i rami, e lo pervade d'incanto. Poi arriva la guerra e Fabro deve lasciare casa per andare in bottega a Cibiana, il mitico paese delle chiavi. Qui viene iniziato ai segreti di un mestiere antico e affascinante. La musica però non smette di aspettarlo. C'è un organo nella chiesa del paese che il parroco suona durante la messa. Una sera Fabro si siede sullo sgabello, guarda fuori dalla finestra e inizia a suonare, sono le sue montagne a suggerirgli la melodia, lui solamente le ascolta e le copia... Sarà la musica a fargli incontrare di nuovo Rina – l'amore, quello vero – e a regalargli il periodo più felice della sua vita, fino a quando, un giorno scuro, quella musica che dall'anima corre fino alle dita e ai tasti bianchi e neri, imitando la vertigine della montagna, rimarrà in trappola. Ancora una volta sarà l'amore a liberarla e a salvare lui e la sua famiglia. La vita e le alterne fortune di Fabro, in un mondo arcaico che sopravvive nei ricordi degli avi, raccontate da Francesco Vidotto con voce tenera, ironica e malinconica.

Mi chiamo Oceano, sono boscaiolo e non ho mai visto il mare. Questa è la mia storia

„Nevedel som, čo je láska, ale v tej chvíli som to pochopil: je to, keď srdce bije, ale nepotrebuje utekať.“ Guido Contin, prezývaný Koňak, žije v opustenom strážnom domčeku starej železnice uprostred lesov Cadore spolu so svojou mačkou Ženou. Nemá nič okrem krabice plnej listov adresovaných vrcholkom hôr. Rukou ich písal muž menom Onesto. Rozpráva o svojom živote s dvojčaťom Santom, stretnutí s Celeste, vojne, smrti a láske. Na prvý pohľad jednoduché príbehy ľudí, ktorí prijímajú svoj osud bez otázok a držia sa nádeje ako smreky na najstrmších svahoch, v skutočnosti odhaľujú dramatické udalosti a túžbu po vnútornom pokoji. Únos, násilie, bomba, ktorá dopadá v noci, fotografia ukrytá medzi skalami, tajomstvo plné hanby a predovšetkým nevyznaná láska, čo preteká životom ako divoký potok. Vo svojej jednoduchosti nám Onesto odhaľuje niečo všeobecne platné: „Mnohí si myslia, že na lezenie je potrebná sila, je to presne naopak. V lezení nie je podstatné chytiť sa, ale prestať sa držať. Všetkého. Strachu, neistoty, pochybností, problémov, riešení, minulosti, budúcnosti, väzieb, opory. Všetkého. Púšťať sa v nepretržitom pohybe, ktorý vás približuje k nebu.“