Anna Sedláčková Bücher

Byl jednou jeden malý chlapec, který se jmenoval Pavlík a bydlel v jednom velkém městě. Měl tátu, mámu a domek v dutině stromu. Jednoho dne se v jeho životě objevila liška. Houpala se na houpačce v parku a zářila štěstím. A když liška vstoupí někomu do života, může se stát vlastně cokoliv. Z jejich setkání se postupně rodí pevné přátelství a liška se pro Pavlíka stává moudrou rádkyní a průvodkyní. Jak ale s jejich přátelstvím zamává, když se táta jednoho dne vrátí z práce a oznámí, že se stěhují jinam, do většího stromu? Citlivě pojatý příběh o přátelství, snech a štěstí vznikl ze spolupráce předních litevských autorek knih pro děti, spisovatelky Eveliny Daciūtė a ilustrátorky Aušry Kiudulaitė. Všem zvídavým čtenářkám a čtenářům se z tohoto kouzelného světa plného barev a pestrých tvarů zatočí hlava.

“Meine Milch war bitter, voll Ratlosigkeit, Milch der Verwesung. Ich bewahrte mein Kind davor.” Mutter und Tochter - die Generationen von 1944 und 1969 - sind die erzählenden Stimmen des Romans. Die Mutter wird nach einem Skandal mit einem Kriegsveteranen in die lettische Provinz verbannt. Ihre berufliche Karriere in Leningrad endet abrupt durch einen Staat, der ihr die Chance nimmt, sich beruflich und sozial zu verwirklichen. Die Isolation frisst sich in ihr Leben hinein, Bitterkeit und Ohnmacht prägen das Verhältnis zu ihrer Tochter. Die Großmutter bietet ihr, was die Mutter nicht leisten kann: Liebe und ein Zuhause, in dem sie – fast – wie eine mustergültige Sowjetbürgerin aufwächst. Die Familie trifft auf andere Ausgestoßene und Unangepasste, frömmelnde Russinnen, einen Hermaphroditen, einen oppositionellen Lehrer. Immer verlangt das Leben ihnen Kompromisse ab, die sie nicht eingehen wollen. Bis sich die Vorboten der Freiheit regen. Wozu sind sie noch fähig, als der politische Wandel im Land und in Europa beginnt? Voller Symbolik und Feingefühl erzählt Nora Ikstena über die Liebe zur Freiheit und das Drama des Lebens bis zum Fall der Berliner Mauer.

Memoáry litevské lékařky Dalii Grinkevičiūtė (1927–1987) pocházejí z různých časových období, některé vyšly už za jejího života, nikoli však v Litvě samotné. První část tvoří zápisky z vyhnanství na daleké Sibiři, kam okupační sovětský režim Daliu Grinkevičiūtė s rodinou deportoval v r. 1941, kdy jí bylo čtrnáct let. To, že je vypravěčkou dívka před prahem dospělosti, ještě zvyšuje jejich drásavost a zdůrazňuje nepochopitelnou krutost a nelidskost sovětského režimu, pro nějž lidský život nemá žádnou cenu. Ovšem ani další část memoárů, popisující její zážitky z lékařské praxe i všedního života v Kaunasu v šedesátých a sedmdesátých letech, není povzbudivým čtením – dusivá atmosféra neustálého kádrování, sledování a pronásledování obklopovala autorku až do konce života. O to obdivuhodnější je, že navzdory nebezpečí vytrvala ve svém úsilí a přinesla světu svědectví nejen o tragické historii litevského národa, ale také o nezlomnosti vlastního ducha.