Marie Jehličková Bücher

Ve své aktuální básnické sbírce míří Marie Jehličková k širokodechým litaniím a hymnům, plných neologismů, archaismů, patosu a závratí. Neleká se velkých abstraktních pojmů ani kosmických a existenciálních hlubin. Fascinující obrazy, jež básnířka vytváří, nejsou žádným estetickým ornamentem ani výsledkem poetického konstruktérství či krasořečnění. Každé slovo je procítěné, ba protrpěné. Autorka nepěstuje poezii, ale po vzoru vidoucích básníků zapisuje viděné „na toulkách bdění ve snu“. „Kloubíme bytí / a pak zas vzlétáme, jeden s druhým, / na toulkách bdění ve snu... Kdo se netopil, jen ztěžka pochopí vzlet anděla... Obraz ještě ne zřený / rozseté ticho po modrých mracích / jež vplouvají do ložnice / hozené našikmo v problouzněný tvar dne...“

V somnambulně vidoucích verších Marie Jehličkové poznáváme svět rašící někde mezi mátoživým žitím, sněním a jaksi mimoděčným mřením jejího tvůčího, mnohdy v textech probublávajícího „já“. Dekadentně metafyzické básně balancují tu na laně všedního a magického, tu na okraji propasti šílení z nepoznatelného: vše-tvárné zřídlo imaginace je totiž protagonistou jejích němě řvavých slok, jako by lehce archaizovaných deníkových záznamů chovankyně ústavu, jemuž hrdě říkáme svět. Vnímat však tuto vášnivě rvavou tour de force jako jednorozměrnou arteterapii je závažný interpretační zločin či mírněji řečeno omyl: text svou explozivní poetikou vybízí k různočtením a reflexím „za běhu“, léčí morbidním humorem – to aby se před žasnoucím čtenářem zhmotnilo šklebivé, tápavé, přesto nekompromisně průbojné svědectví jednoho zápasu o integritu; vůči sobě i všemu vně.

Tři dechberoucí básnické cykly na čtyřiceti stranách formátu 210×210 mm. Autorka dříve Vydala sbírky básní Ve sklenici od vína ještě kouří doutník…, Má noc náš den, Nejtvrdší co radost nesla… Žije na pomezí Moravské Sibiře a České Kanady.

Básnická prvorina současné mladé autorky přináší většinou prozodicky komponované verše, které předkládají ponejvíce rozostřené obrazy vnitřního světa, balancující na tenké hranici lidského bytí nebo naopak jeho zániku.

Sbírka Hořím v kameni maluje svym názvem na zemi první šipku v cestě za pokladem. Místy vášnivé a širokodeché, místy kajícně litanické vedou nás jednotlivé verše světem nečekanych, mnohdy i nepochopitelnych obrazů, nutí nás vidět a zažít magii slov, o níž stále víme jen málo [...] (z doslovu Zuzany Gabrišové)