Martin Machovec Reihenfolge der Bücher

Pro svazek K interpretaci české podzemní a undergroundové literatury 1948–1989 vybral Martin Machovec jednadvacet svých studií z posledních dvaceti let. Soustřeďuje svou pozornost na okruh českého kulturního undergroundu 70. a 80. let, zabývá se však i jeho předchůdci a inspirátory z 50. a 60. let a přirozeně i způsobem, jímž mohla být ve vymezeném časovém období literární díla šířena, a také jeho společensko-politickým kontextem. Mimořádně objevné a přínosné jsou Machovcovy postřehy týkající se díla Egona Bondyho a Ivana M. Jirouse, jejichž dílo, tedy jeho převážnou většinu, po roce 1989 také edičně připravoval k vydání, ale věnuje pozornost i autorům v dějinách české literatury zatím zcela neprávem považovaným za okrajové (Vladimír Boudník, Ivo Vodseďálek, Jana Krejcarová, Pavel Zajíček, František Pánek, Milan Kozelka, Josef Vondruška aj.). Machovcova kniha podstatně přispívá k lepšímu poznání kulturní, zejména literární produkce autorů, kteří nejsou považováni za součást kulturního mainstreamu, a to ani mainstreamu zakázané literatury 70. a 80. let.

Výbor ze studií literárního historika a editora Martina Machovce, které vznikaly v posledních dvou dekádách (2000–2018), představuje celou řadu faset uvažování o fenoménu undegroundu. V jednotlivých studiích se zabývá zejména undergroundovou literaturou z okruhu I. M. Jirouse a rockové skupiny The Plastic People of the Universe, ale věnuje pozornost i širším souvislostem této literatury – jejím předchůdcům z 50. let (okruh Egona Bondyho a Ivo Vodseďálka), roli ve společenství Charty 77, vazbám na angloamerické prostředí nebo hudebním a scénickým realizacím a způsobu, jakým byly tyto texty v samizdatu šířeny.

Při letmém pohledu na titulní stránku svých oblíbených novin 21. srpna 1968 běžný čtenář sovětské Pravdy patrně přeskočil tak důvěrně mu známé heslo „Proletáři všech zemí, spojte se!“ v hlavičce listu, ale zpráva, která znenadání přidala tomuto heslu na žhavé aktuálnosti, mu rozhodně uniknout nemohla: „TASS je zplnomocněn prohlásit,“ sdělovalo oficiální komuniké typicky sovětským newspeakem, „že straničtí a vládní činitelé Československé socialistické republiky se obrátili na Sovětský svaz a další spojenecké vlády s prosbou o poskytnutí neodkladné pomoci našemu bratrskému lidu Československa, včetně pomoci ozbrojenými silami. Tato žádost byla vznesena, protože existující socialistický řád a ústavou dané právní uspořádání v Československu jsou ohroženy kontrarevolučními silami, které se spolčily s vnějšími silami nepřátelskými socialismu.“ O nějakých třicet pět let později se na ohlasové stránce jiných novin — jejichž světonázorová orientace je v tom nejpříkřejším rozporu s tou, k níž se kdysi hlásila stará dobrá Pravda — objevil dopis, který si svým tónem morálního povýšenectví a agresivity s tím prvním nikterak nezadal. 30. ledna 2003 jej s podpisy osmi evropských státníků otiskl The Wall Street Journal pod titulem „United We Stand“ („Jsme sjednoceni“).

Poslední básnická sbírka českého básníka, esejisty, uměleckého publicisty a kulturního organizátora, jedné z nejvýznamnějších osobností poválečné české kultury. Přestože autor knihu nedokončil, sbírka má všechny vlastnosti svrchovaného literárního díla. Jemná a jímavá pozdní Jirousova poezie se zde skrývá pod pozměněným názvem skutečné slovenské vsi Uloža, kde se Magor scházel se svým slovenským přítelem, básníkem Erikem Jakubem Grochem. Knihu edičně připravil a poznámkou opatřil Martin Machovec.

Materiály z archivů StB vybrali, edičně uspořádali a komentovali Pavel Navrátil a František Stárek Čuňas. Na konci roku 1976 byl samizdatově vydán soubor dokumentů, který zachycuje klíčové události českého undergroundu, zejména soudní řízení s jeho představiteli a jejich reakce ve veřejných sdělovacích prostředcích a mezi disidenty. Tento samizdat, původně bez názvu, se podle barvy obálky nazývá "hnědá kniha". Byla to ojedinělá edice, která se rychle začala opisovat a existuje ve třech postupně rozšiřovaných verzích. První vydání shromáždilo dokumenty a zprávy ze dvou procesů, označovaných jako "případ Plastic People", a pozdější verze obsahují i soudní proces s Janem Princem z roku 1977. Současná tištěná edice vychází z nejširšího, třetího samizdatového vydání z roku 1980, obohaceného o dříve nedostupné dokumenty, které byly blokovány železnou oponou nebo utajeny archivy Ministerstva vnitra ČSR. Tyto materiály výstižně ilustrují fungování totalitního režimu. Edice také obsahuje ukázky zahraničního tisku, které informují o kampani na podporu vězněných. Rozsáhlý poznámkový aparát přináší cenné nové informace.

Svazek Tesilová verbež (básně a písně z let 1972-2003) obsahuje veškerou známou literární tvorbu Miroslava "Skaláka" Skalického z uvedeného období. Jádro ovšem tvoří Skalákova tvorba ze 70. let, tedy před jeho odchodem do rakouského exilu. Jde o sbírky The Hever and vazelína (1977; 1979), Básně žvásty moudrosti and jiný blbosti (1977), Sněhurka and 15 000 000 trpaslíků (1977) a dále o soubor textů z let 1976-1979, které sice vyšly v různých sami-zdatech v různém uspořádání, ale nebyly nikdy součástí žádné z výše jmenovaných sbírek (poslední text z tohoto oddílu, próza Cihla, vyšel v samizdatovém časopise Vokno, č. 1, červenec 1979). Druhý oddíl svazku tvoří tři Skalického texty z 80. let, které nebyly nikdy dříve publikovány a byly sepsány k "jednorázovému využití" u příležitosti různých performancí a koncertů (např. text Jseš spokojenej? přednesl Skalický na jednom setkání přátel na "zámku" u Zdeňka "Londýna" Vokatého v obci Klement v Dolních Rakousích, přičemž doprovodem jeho přednesu byl experimentální hudební projev, zakončený uměle vyvolaným požárem, jenž posléze přiměl k zásahu rakouskou policii). Třetí oddíl svazku tvoří soubor nikdy nevydaných textů napsaných u příležitosti revivalu Skalického skupiny Hever and Vazelína Band z let 2002-2003. Tento textový konvolut, pocházející z autorova archivu, nese nadpis Polízanice.

Toto nové vydání textového souboru Sebedudy je nejen oproti výchozímu samizdatu (Sebedudy 1981), ale i ve srovnání s prvním knižním vydáním (Sebedudy, Vokno, Praha 1992) podstatně rozšířené a navíc doplněné o původně samostatnou sbírku Jedna dvě a o další Brabencovy texty ze 60., 70. a 80. let, takže obsahuje naprostou většinu Brabencova literárního díla vzniknuvšího před r. 1989. Tak jako v případě literárního, tedy především básnického díla Jirousova, Bondyho, Pánkova, Zajíčkova, Quidova, Benýškova, Plíškové či Stankovičova, je i Brabencův samizdatový a exilový literární odkaz možno vnímat jako svého druhu kroniku života v undergroundovém "ghettu" 70. a 80. let: za mnoha jmény se skrývají konkrétní osoby v konkrétních situacích a událostech.

Výbor z básnického díla, 1950–1994. Obsáhlý výbor z Bondyho básnického díla sestavený předním znalcem a editorem toho díla Martinem Machovcem je rozdělen do čtyř chronologicky uspořádaných oddílů, reprezentujících zhruba čtyři dekády Bondyho tvůrčí práce: 1950–59, 1960–70, 1971–82, 1983–94. Připojena je též obsáhlá ediční poznámka a blok O Egonu Bondym napsali nebo řekli, dokumentující často velmi rozporuplné a příznačně protichůdné reflexe Bondyho poezie. Výbor se opírá o souborné vydání Bondyho veršů z let 1990–1995 (devět svazků Básnického díla E. B., tři následující publikace nových sbírek) a jeho smyslem je připomenout dnešnímu čtenáři to nejlepší z tohoto díla, jež je dnes neprávem poněkud zastíněno Bondyho texty prozaickými či filozofickými. Děje se tak pokud možno vyváženě jak z hlediska chronologického, tak z hlediska rozmanitých básníkových tvůrčích způsobů: jsou zde verše „totálně realistické“, „trapné“, „primitivistické“, neosurrealistické, agitační, filosoficky-meditační, příklady poesie deníkové, detabuizační i důkazy občasných Bondyho návratů k tradičnějším básnickým formám. Nechybějí ani ukázky příležitostných experimentů s texty psanými v cizích jazycích. Tento výbor je tedy v jistém smyslu syntézou dosavadních publikací Bondyho básnického díla.

Libeňští psychici - především Vladimír a Stanislav Vávrové, Jan Šmoranc a Zdeněk Buřil - v nejplodnějším společném období souzněli v básnickém, surrealismu blízkém, vidění. Proměnlivé tvary (např. oblaka), barvy a sny pronikající verši i automatickými texty svědčí o citlivém směřování akademicky neškolených tvůrců: "Čekám od nás, že přibitím na letící touhu pavučiny obejmeme umění a náš problém nebude vznešeně tragický", stojí v jedné z volných programových variant datované rokem 1951. Radiomechanik, knihař, lakýrník a knihovník srostlí libeňskou periferií se v dalších desetiletích vydali každý svou cestou; jemnost jejich uměleckého vyzrávání by se dnešku mohla stát zlatým dolem. Krátké ukázky z textů vyšly v 90. letech v periodikách Haňťa Press a Iniciály. Sborník tvorby neformálního seskupení avantgardních básníků přelomu 40. a 50. let 20. stol. vychází s více než padesátiletým zpožděním.