Viktor Shklovsky Bücher

Viktor Schklowskijs Sentimentale Reise durch die Schreckensjahre 1917–1922 ist ganz und gar unsentimental – das „anatomische Präparat“ nicht nur eines Zeitzeugen, sondern eines aktiv Handelnden. Schklowskij, ein Soldat, stellte sich im Februar 1917 mit seiner Einheit auf die Seite der Revolution und war in der Zeit der provisorischen Regierung Armeekommissar an der galizischen Front und später in Persien. Im Petrograd nach der Oktoberrevolution begründete er zwischen 1919–1922 eine „neue Richtung der Literaturwissenschaft“, lehrte als Professor am Institut für Kunstgeschichte, spielte eine führende Rolle im literarischen Leben der roten Stadt, um dann im Bürgerkrieg gegen die Weißen zu kämpfen, aber über die zugefrorene Ostsee nach Finnland und schließlich nach Berlin zu fliehen, als ihm wegen „konterrevolutionärer Umtriebe“ die Haft drohte. 1923 kehrte er nach Moskau zurück, überlebte den Stalinismus und arbeitete als Literatur-, Theater- und Filmkritiker und -theoretiker, Drehbuchautor und Essayist und wurde in Deutschland mit dem in viele Sprachen veröffentlichten Buch Zoo oder Briefe nicht über die Liebe (erstmals 1965 übersetzt) bekannt – seine theoretischen Abhandlungen sind jedem Literaturstudenten ein Begriff. 1984 starb Schklowskij 91-jährig in Moskau.

Šklovskijs biografisches Porträt von Ejzenštejn, der größten und faszinierendsten Figur unter den avantgardistischen Filmregisseuren des letzten Jahrhunderts, öffnet ein weiteres Tor zur Geschichte des sowjetischen Lebens und der Kunst. Es bietet einen mutigen und aufschlussreichen Einblick in das Schicksal einer Persönlichkeit, die grundlegend auf die Entwicklung des modernen Films in der Welt eingewirkt hat und dies bis heute tut. Der Autor selbst arbeitete in seiner Jugend im Film, der für ihn eine bleibende Liebe und Herausforderung darstellt. Er kannte Ejzenštejn persönlich und beleuchtet dessen künstlerische Größe sowie die verborgenen menschlichen Konflikte, Widersprüche, das Private und die Intimität. So ist er in der Lage, nicht nur zu sehen und zu wissen, sondern auch zu bezeugen und das nicht-filmische Antlitz des Menschen in wirklich großem und schönem Detail zu zeichnen.

Vor dem Hintergrund des Exils in Berlin untersucht dieser epistolare Roman die Korrespondenz zwischen Viktor Šklovskij und Elsa Triolet, die eine einzigartige Einschränkung für ihre Beziehung auferlegt: Er darf nicht über die Liebe schreiben. Durch seine witzigen und tiefgründigen Briefe taucht Šklovskij in das zeitgenössische Leben in Deutschland und Russland ein und teilt seine Gedanken über Kunst und Literatur. Doch unter der Oberfläche dieser vielfältigen Themen liegt ein unausgesprochenes Verlangen, das jeden Brief zu einem subtilen Tribut an seine unerwiderte Zuneigung für Elsa macht.

Viktor Schklowski (1893-1984) ist ein Zeitgenosse Eisensteins. Seine Arbeit eine interessante und lesenswerte Ergänzung der bisher erschienenen Beiträge von und über Eisenstein. Die komplexe Betrachtung der revolutionären sowjetischen Kunstentwicklung in den zwanziger Jahren des 20. Jahrhunderts, Theater, Malerei, Literatur, stellvertretend seien hier nur Meyerhold, Tretjakow, Malewitsch, Altmann, Block und Majakowski genannt, vermitteln ein anschauliches Bild der Landschaft, in der Eisenstein zu internationaler Bedeutung heranwuchs ..

Dvě prózy mistra ruské literatury volně navazující a tudíž i tvořící trilogii se slavným románem Sentimentální cesta. V první části, pod názvem Zoo, kniha navazuje bezprostředně na titul Sentimentální cesta. Šklovskij se dostal do Berlína. Zde pobýval ve velké skupině ruských emigrantů, povětšinou umělců, vzdělanců a společenské smetánky carského ruska. Ruská emigrace žila v oblasti berlínského zoo. Stejně jako její zvířecí sousedé žila podivně, znuděně, shlukovala se do tlup a vzpomínala na domovinu. Proto autor staví do čela svého Zoo bizarně dlouhé motto, tvořené Chlebnikovovým líčením lidského zvěřince. V Třetí fabrice vypráví autor o třech fabrikách vlastní duše – mládí, OPOJAZu a nepojmenovatelném dnešku. Nesoudí, ale pojmenovává a analyzuje. Nemůže se spoléhat na city a krásná slova, všímá si proto, jak jsou zkonstruovány. Bývalá krásná slova ztratila výpovědní hodnotu, omrzela se veškerá duchaplnost a krasořečnění. Rozpor mezi starou humanitní kulturou a novým světem je neudržitelný. Velkolepě klenuté teorie o spáse člověka a světa si říkají o sarkasmus. Humanitní vědy, tajnosnubné řeči o životě geniálních jedinců a převypravování jejich myšlenek, se lepí na stránky knih a nemohou z nich ven…

Viktor Sjklovski geldt in de moderne Russische literatuur als een der grote woordvoerders van het formalisme. Hij onderhield al voor de oktoberrevolutie contacten met de futuristen en hij gold als de belangrijkste theoreticus van de vooral stilistische vernieuwing in de literatuur. Zijn Sentimentele reis wordt nu beschouwd als een klassiek werk over de gebeurtenissen tussen 1919 en 1923. In het eerste deel, 'Front en revolutie', schildert Sjklovski het eerste revolutiejaar. In het tweede deel, 'Aan de schrijftafel', volgen zijn avonturen tijdens de burgeroorlog en in Perzië, Petersburg, Finland en Duitsland. Het is een uniek verslag van de Russische revolutie, de jaren van de burgeroorlog en de voor-stalinistische periode van maatschappelijke en culturele vernieuwing en experiment. Sjklovski's stijl is fragmentarisch. hij veroorlooft zich binnen het verslag van zijn belevenissen essayistische uitweidingen die schijnbaar buiten elk verband met het verhaal tal van fonkelende, humoristische paradoxen opleveren. De ordeloosheid en slordigheid van de Sentimentele reis zijn doelbewust aangebracht. Het boek is door die opzet en door de losse stijl een overtuigend tijdsdocument gebleven.

Roku 1923 poprvé v Berlíně vydaná kniha známého literárního vědce a spisovatele, který v prvních letech dvacátých uprchl před zatčením a stal se „emigrantem z nedorozumění“. Touhu po vlasti vyjádřil pak v této knize, jež původně měla být „obrázky z ruského Berlína“, pak však dostala formu románu v dopisech. Poslední dopis obsahuje žádost o povolení k návratu do vlasti, protože „revoluce jej přerodila, bez ní mu nelze dýchat“.

Jedno ze základních děl světové literární teorie, které si dodnes uchovává svou platnost a inspirativní podnětnost. Jeho autor, jeden z předních představitelů petrohradské skupiny Opojaz (Obščestvo poetičeskogo jazyka), se zde na konkrétním literárním materiálu zabývá stavbou novely a románu, všímá si různých variant (novela s tajemstvím, román s tajemstvím, parodistický román), zamýšlí se nad souvislostmi syžetové výstavby, metodami stylu a propracovává koncept ozvláštnění. Knihu doplňuje komentář překladatele Bohumila Mathesia (1948) a recenze Jana Mukařovského (1934). Teorie prózy se tak dočkává po 55 letech třetího vydání.