Monografie se zaměřuje na lingvistický a kulturní přístup k hluchotě, který se vyvíjí na Ústavu jazyků a komunikace neslyšících Filozofické fakulty Univerzity Karlovy od poloviny 90. let 20. století. Představuje analýzu jazyků používaných českými neslyšícími, konkrétně českého znakového jazyka a psané češtiny, a to i v jejich vzájemných vztazích. Vychází z existujících textů v komunikaci českých neslyšících a z jazykových prostředků obou jazyků, včetně jejich modifikací pro intrakulturní a interkulturní komunikaci. Cílem je přinést nový pohled na komunikaci českých neslyšících a iniciovat diskusi o postavení českého znakového jazyka a psané češtiny v odborné a veřejné sféře, zejména v oblasti vzdělávání. Publikace je určena studentům a pedagogům, kteří se zabývají otázkami hluchoty, učitelům ve školách pro sluchově postižené, odborníkům ve speciálně pedagogických centrech, rodičům sluchově postižených dětí a širší veřejnosti. Představuje alternativní postoje k hluchotě a komunikaci neslyšících Čechů a usiluje o podporu sebeuvědomění a sebevymezení komunity českých neslyšících.
