Tereza Boučková Bücher

Mit dem Titel spielt Tereza Boucková auf autobiographische Elemente ihres Romans an: Ihr Vater ist Pavel Kohout – Kohout ist das tschechische Wort für Hahn. Aber auch auf die chinesische Astrologie, die zwölf Tierkreiszeichen kennt: Die Erzählerin wurde im Jahr des Hahns geboren, das jetzt wiederkehrt, und die Astrologie verheißt ihr die Überwindung aller Schwierigkeiten. Aber das Gegenteil ist der Fall: Probleme stürzen aus allen Richtungen auf sie ein, die Familie zerfällt, Schaffenskrisen und auch die Midlife-Crisis bleiben ihr nicht erspart. Ihr persönliches Jahr des Hahns zeichnet sich durch absolute Aussichtslosigkeit aus, der am Ende nur mit befreiendem Mut beizukommen ist.

Es sind ziemlich traurige Schicksale, von denen Tereza Boucková in dreizehn Kurzgeschichten erzählt, allerdings mit wunderbar feinem Humor.

Indiánský běh zaujal sugestivním tématem i originálním zpracováním - vzpomínky na dětství, dospívání a dospělost v období totalitního režimu jsou nejen kontroverzní výpověďí o době, ale i o reálných lidech, byť skrytých za důmyslnými přezdívkami. Novely Křepelice (1993) a Když milujete muže (1995) přidávají k osobním prožitkům a traumatizujícím pocitům téma mateřství a lásky, jedno chápané jako radost, druhé jako osud.

Román Život je nádherný svým způsobem završuje volný a předem neplánovaný triptych jednoho příběhu: v Indiánském běhu se vše začíná, v Roku kohouta graduje a Život je nádherný ho uzavírá, končí. Tak jako se o předešlém díle mluvilo jako o autobiografickém, i zde bychom takovou stopu snadno vysledovali. Spisovatelka popisuje svůj každodenní život v době od Štědrého dne roku 2010 do 23. prosince roku 2011. Píše o svých nejbližších a jejich a svém zápasu s nemocí maminky, píše o odlidštěné úřednické mašinerii, se kterou se nemíní smířit, píše o svých synech a jejich svobodné cestě životem, citlivě vnímá a reflektuje literaturu, film a divadlo. Vymezuje se proti některým politickým figurám, komentuje činy okresních politiků stejně jako prezidenta země, naši současnost konfrontuje s časem disentu a tvoří tak jedinečnou kroniku naší doby.

Kniha shrnuje dosavadní prozaické dílo jedné z nejvýraznějších osobností 90. let. Indiánský běh, publikovaný r.1988 v samizdatu, zaujal sugestivním tématem i originálním zpracováním - vzpomínky na dětství, dospívání a dospělost v období totalitního režimu jsou nejen kontroverzní výpovědí o době, ale i o reálných lidech, byť skrytých za důmyslnými přezdívkami. Novely Křepelice a Když milujete muže přidávají k osobním prožitkům a traumatizujícím pocitům téma mateřství a lásky, jedno chápané jako radost, druhé jako osud. Třetí próza je příběhem ženy, již komunistická justice a poté zas mladší žena odejme milovaného muže. Román Krákorám děj fragmentarizuje do krátkých kapitol a úsečných vět. Vnímáme posun od niterné výpovědi k obecnějšímu sdělení o naší posttotalitní současnosti: příběh se prolíná s kronikou doby - volbami, privazizací, podnikáním, nezaměstnaností, rasismem... Při četbě je latentně přítomna otázka: opravdu jsme se zbavili cejchu minulosti?

Knížka s podtitulem 60 plus jeden fejeton o životě shrnuje autorčinu publicistickou tvorbu z posledních pěti let. V letech 2017–2021 psala měsíc co měsíc fejeton do magazínu Reportér: o společnosti, politice, kultuře, cestování i o sobě. Jen pro knižní vydání připsala poslední text, jakousi pomyslnou tečku za tím vším.

Útlá próza o vztahu mladé ženy k rodičům i vlastní rodině na pozadí totalitní, později polistopadové skutečnosti. Úsporná próza, někdy až těžko srozumitelná svou zkratkovitosti, je sarkastická, kritická k svému okolí a společnosti i k osobě vypravěčky.

Kniha Jen tak si trochu schnít vznikala v rozmezí deseti let. Některé fejetony vyšly v Mladé frontě Dnes či Lidových novinách, několik dalších bylo otištěno v Divadelních novinách a Hospodářských novinách, dva tři se zde objevují poprvé. Za fejeton Zatím získala autorka roku 2000 prémii v soutěži Evropský fejeton Brno. Nejstručnější charakteristika knihy je vyjádřena podtitulem: Fejetony o mužích a lidech. Jde o texty svižné, vtipné, dojemné, hluboké, ironické i absurdní. Všechny — a nejvíce ty o mužích — jsou psány s láskou. Protože bez lásky se o mužích, ale ani o lidech, psát nedá.

Krajina a příroda vypadaly na internetu nedotčeně, průzračně, nádherně, mimo veškeré kategorie. Ihned jsem zatoužila ještě jednou, naposledy, překonat sebe sama, své strachy z létání, výšek, z neznámého, ze své kondice a věku – a jet. Napsala jsem do práce muži, který strachy jako já netrpí: Jedeme do Bhútánu! Jedeme? Napsal obratem: Jedeme! Číslo osm symbolizuje v asijské kultuře štěstí. Proto se nás v pondělí čtvrtého listopadu 2019 sešlo na letišti Václava Havla osm cyklistů. Že k sobě patříme, bylo jasné už na dálku. Prozradily nás obrovské krabice s koly, které jsme před sebou tlačili na vozíku… Putování po zemi hřmícího draka, hor, klášterů a všemocných penisů, cesta po království štěstí, jak se taky Bhútánu říká, začala. Ještě jsem nevěděla, že krajina a příroda, ale i lidé tam jsou opravdu mimo veškeré kategorie a že z toho bude láska na první pohled.