Alena Scheinostová Bücher

Období, kdy končí zima a začíná jaro, je odjakživa silným poutem spojeno s půdou, probouzející se přírodou a plodivou sílou. To vše se prolnulo i do křesťanského prožívání, které pevně formovalo duchovní i materiální svět našich předků. Na tříkrálové koledy na sklonku do vánočního období plynule navazuje začátek masopustu – první předzvěsti počínajícího jara. Jak moc bujarý masopust býval a co naši předci během následujícího postního období jedli, když příprava na velikonoční slavnost ukřižování a vzkříšení Ježíše Krista vyžadovala skromnost a odříkání? Jak tedy naši předkové prožívali svátky jara? Co znamená paškál nebo apoštol a proč říkáme houby s octem? Co je to chození s Dorotou a co ušelo? Jak se vypočítává termín Velikonoc? Co si křesťané připomínají v pašijovém týdnu a jak věroučné pokyny uchopila lidová tvořivost? A proč v některých regionech chodí chlapci na pomlázku už na Bílou sobotu? To všechno si můžete přečíst v této knize.

Dvacetiletý Vojtěch Bílý strávil jeden školní rok jako učitel-dobrovolník na karmelitánské misii ve Středoafrické republice (SAR). Po jeho příjezdu zde vypukla občanská válka mezi muslimskými okupanty a původním křesťanským obyvatelstvem. Na Vojtovi tak náhle bylo s minimem prostředků a zkušeností vytvořit dětem v misijní škole ostrůvek bezpečí, konstruktivní práce a normality. Kromě toho se Vojta spolu s charismatickým představeným misie P. Aureliem Gazzerou zapojil do monitorování zločinů a po jeho boku se účastnil pokusů o smírčí jednání mezi znesvářenými stranami. Poznal tak „zevnitř“ fungování obávaných povstaleckých skupin Séléka a jejich bojovníky, motivované především touhou po prestiži a majetku, jež jsou v chudé, prakticky nefungující zemi nedostatkovým zbožím. V období otevřených bojů, kdy se misie proměnila v improvizovaný uprchlický tábor, zde Vojta pomáhal se zásobováním, hrál si s dětmi uprchlíků, aby odvedl jejich pozornost od hrozícího nebezpečí, a rovněž podával exkluzivní zprávy o situaci českým i světovým médiím, vládám a humanitárním organizacím, které konflikt ve Středoafrické republice kriticky dlouho nezajímal. Stal se svědkem odsunu muslimů ze SAR, jenž měl vyřešit konflikt, avšak zpřetrhal mnohé sousedské i přátelské vazby. Vojtův návrat domů se pak víceméně překryl se zklidněním situace, kdy se lidé na misii a v jejím okolí „po bouři“ sbírají k další existenci.

Jak postupně odcházejí naše babičky a dědečkové, spolu s nimi nenápadně a nenávratně mizí staletí udržované obyčeje, tradice i nenapodobitelné sváteční pokrmy. V této knize vám představíme sváteční dny konce roku, ve kterých se jedinečným způsobem mísí lidová křesťanská tradice s tou mnohem starší předkřesťanskou, prosycenou znalostí přírodních zákonitostí i touhou naklonit si osud třeba za pomoci magie. Vše je doplněno recepty na tradiční slavnostní pokrmy. K Mikuláši například neodmyslitelně patří kořeněné perníčky, k vánočním svátkům cukroví, vánočka či kapr na černo.

V České republice si každý rok vezme život přes 1 200 lidí. Podle statistik jsou to častěji muži, nejohroženější generací je ta střední, a zvláště alarmující je skutečnost, že sebevražda je druhou nejčastější příčinou úmrtí u mladých lidí ve věku 15–24 let. Za strohými statistikami se skrývají konkrétní lidské osudy, nezodpovězené otázky a bolest pozůstalých. Editorka Alena ScheinostováAmbasadorkou tohoto vydání je herečka Eliška Křenková, jejíž osobní příběh sešit uvádí. O specifikách vyrovnávání se s úmrtím po sebevraždě u mužů mluví Martin Jára z Ligy otevřených mužů, o truchlení dětí pak Sylvie Stretti z neziskové organizace Vigvam. Najdete zde také rozhovor s Martinem Peškem z poradny Luctus, dětským psychiatrem Jiřím Koutkem, psychoterapeutkou Olgou Havránkovou či religionistou Pavlem Hoškem a teologem Liborem Ovečkou. Přiblížíme i okolnosti vzniku památníku obětem sebevražd od Krištofa Kintery. A také několik výpovědí pozůstalých i těch, kteří se o sebevraždu neúspěšně pokusili.

Jedenácté narozeniny chce Johana oslavit se svou nejlepší kamarádkou Simonou, protože je mají ve stejný měsíc. Johanina máma cvičí džezgymnastiku a je krásná. Na tátu si Johana moc nepamatuje, zato s babičkou tráví spoustu času. Ta jí vypráví o tom, co bylo, a dovede zahnat veškeré obavy. Johanu ale vlastně kromě pitomého spolužáka Radka Hadraby a tajného obsahu babiččiny krabičky nic netrápí… Bude to stejné i za třicet let? Svěží novela civilně a bez okázalosti mapuje třicet roků v životě dívky narozené v polovině 70. let. Mohlo by se zdát, že se v ní nic dramatického neděje, přesto však Johana vypovídá o historických událostech i osobních prožitcích leckdy výmluvněji, než dovedou zachytit vypjaté scény. Johana nese i svérázný literární rukopis. O jednotlivé dekády se postaraly tři výjimečné autorky.

Kniha poskytuje podrobný pohled na současnou literaturu Romů v České republice a zasazuje jejich tvorbu do hlubších historických a obecně kulturních souřadnic. Představuje romské psaní jako jev úzce provázaný s celosvětovým etnoemancipačním úsilím Romů, sleduje jeho zdroje, směřování i dopady. Na početných konkrétních příkladech dokládá, jak romská literatura opracovává a formuje samotnou identitu romství.