Hájkova Kronika česká, poprvé vydaná v roce 1543, patřila až do 19. století k nejčtenějším a nejoblíbenějším česky psaným knihám, i přes tvrdou kritiku, které ji podrobil v druhé polovině 18. století historik Gelasius Dobner. Hlavně v 19. století Kronika poskytla látku mnoha novodobým českým autorům i výtvarným umělcům. Většina starých českých pověstí žije dodnes v obecném povědomí právě v podobě, kterou jim vtiskl Hájek. Dobner, Dobrovský a další Hájkovi vytýkali především volné nakládání s prameny a smyšlenky v částech o nejstarším období českých dějin. Postoj dnešních historiků k Hájkovi je příznivější, oceňují především pramennou hodnotu pro období blízké autorovu životu. Největší předností Kroniky české je však autorův mimořádný vypravěčský dar, který založil vztah k české historii u mnoha generací čtenářů. Práce Jana Linky je nejúplnější edicí Hájkovy kroniky (starší edice z 1. poloviny 20. století nebyla dokončena, v roce 1981 vyšel pouze výbor).
Václav Hájek z Libočan Reihenfolge der Bücher (Chronologisch)
Václava Hájka z Libočan Kronika česká. II.
Zánik pohanství. R. 905-1100
Snář velmi pěkný, z mnohých spisuov mudrcův starých i nových, i z kněch zákona obojího vybraný, vedle příhod lidských, skrze sny jim od Boha zjevované, k výstraze lidské, skrze k těm podobné sny, častokrát jim ukázané. Ve dvanáct kněh rozdělený a nyní opět znovu vytištěný.