Jana Štroblová Reihenfolge der Bücher (Chronologisch)

Výbor z poezie Jany Štroblové obsahuje básně s duchovním přesahem, který v nich byl nenápadně přítomen takřka od samých počátků. Spirituální téma naplno vstoupilo do její tvorby ve sbírce Krajina na muří noze, odkud zve do světa, kde přetrvávají hodnoty, jaké mnozí pokládají za pošetilé: víra, naděje a láska. Stačí však malý posun – krajina se „jen trochu pootočí a už do ní nevede cesta“. Místo plachého zaklínadla se tu zabydlí zloba, závist a zášť. Ovšem skrze přírodu s jejími zázraky básnířka vyciťuje (možná by se dalo říct přímo větří) rozličná nebezpečí jejího zániku. Ke svým tématům se vrací i v následujících básnických sbírkách – jako by zde také nevědomky pátrala v paměti předků a přitom prohlubovala svoje stopy.

Výbor z poezie přední české básnířky Jany Štroblové sleduje její dlouhou cestu od prvotiny Protěž z roku 1958 až po sbírku Měsíc tak pošetile modrý z roku 2021. První dvě sbírky jsou oslněny láskou, zatímco ve třetí, Hostinec u dvou srdcí, se objevuje skepse, která inspirovala Hanu Hegerovou k zhudebnění dvou básní. Sbírka Torza z roku 1970 reaguje na dobu po příchodu vojsk v roce 1968 a Palachově smrti, což vedlo k jejímu desetiletému útlumu v publikování a profesi. Její verše však nikdy nebyly prvoplánově politické; autorka je přenáší do osobní a existenciální roviny. Sbírka Úplněk, vydaná po nucené odmlce v roce 1980, dokládá vyhranění tematických okruhů, jako jsou láska, smrt, Bůh, živly, příroda a sen. Tyto motivy se s časem prohlubují a nabývají naléhavosti. Verše Jany Štroblové inspirovaly také výběr fotografií Vojtěcha Kemennyho, z nichž je v knize více než šedesát. Motivy našel v krajině západního Podbrdska, včetně míst jako Dobřív, Skořice a Mirošov, a zachytil i zapomenuté kouty Prahy či Vysoké Studnice na Vysočině.

Měsíc tak pošetile modrý navazuje na nedávnou autorčinu sbírku Děravý testament. Vnitřně propojené verše procházejí různými krajinami a dramaty života – jako by básnířka šla znovu svou cestou a přitom výrazně prohlubovala vlastní stopy. Pokračuje odcházení, které však neznamená sestup, ale vzestup. Objevují se nové vnitřní krajiny, zas plné otázek – a jsme už o krok dál, tentokrát se dostává i odpovědí. Nebo aspoň náznaků odpovědí. Ve verších vládne vysoké napětí úzkosti nejenom o vlastní život, ale o naši planetu; je devastována ze všech stran, těžko je na ní najít místo „bez výhrůžek a bez nástrah“. Co v těchto verších převládá, není smutek, spíš skrytá, nepatetická výzva k záchraně. A autorka se loučí „zvědavá na ten verš, který už někdo jiný dopíše“.

Pozadím sbírky je loučení, nelze však říci loučení se životem, protože život přetrvává, i když autorka vyslovuje své obavy o jeho podobu. Vnitřně propojené verše procházejí všemi jeho krajinami i dramaty, už nejde jen o krajiny a dramata duše, ale o skutečnou, citelnou ztrátu půdy pod nohama, o jakousi vzpouru otřesené planety. Nahlodává ji lidská sebestřednost, přivolávající pohromy. Krásy života, přírody a lásek mizí v nenávratnu; kdykoli autorka vysloví touhu cokoli z toho předat svým potomkům, propadá se to jako papírová země – testament je děravý. Postoje těchto veršů nejsou přitom plačtivě sentimentální, jejich tíze odlehčují náznaky humoru a především přetrvávající, všudypřítomná chuť žít: Jsem ochotná se krví podepsat i samotnému peklu do listin pro jasnou chvíli, pro dalších pár let...

Oč v této poémě běží? Unavený a zmatený starý Bůh, který nás vyhnal z ráje, už vyhnal z ráje i sám sebe. Celé lidstvo je mezitím na útěku. Vypravěčka se navzdory touze zůstat na milovaném místě, kam z útěku už nebude návratu, nechává vtáhnout do samého středu exodu, aniž tuší, před čím nebo za čím se utíká. Jde o hlad? Žízeň? O vypátrání ztraceného Boha, podobně jako v různých věroukách ukrývajícího se tu v převlecích? „Strach jako stín až sem se za mnou táh / tajím dech puls jde tence přetence / jsme obutí jen ve svých šlápotách / každý z nás už má status běžence“ – to je jedno ze zachovaných svědectví o davu, který postupuje čím dál pustšími krajinami s domy i chrámy roztrhanými na kusy. Lhostejně šlape v útržcích cizích i vlastních příběhů. Jen chvílemi se jeho cesta prosvětluje vzpomínkami na už neexistující místa na zemi. Věřme, že v závěru autorka jako přímý účastník děje naznačí ze smrtonosného pochodu únikovou, snad přece jen ještě možnou cestu ven. Knížku doplňuje 14 vesměs barevných ilustrací Vojtěcha Kemennyho, který s Janou Štroblovou spolupracoval také na předcházejícím titulu s názvem Odstíny světla.

Jedinečná antologie veršů pro děti obsahuje původní, dosud nevydané strašidelné básně od našich předních básníků a písničkářů. „Strašidelné verše pro statečné děti“, jak zní podtitul knížky, potěší děti i dospělé, protože každý má své tajné „strachy“ a obavy, a každý si připomene, čeho se bojí či čeho se bál. Petr Borkovec, Jaroslav Hutka, Radek Malý, Ewald Murrer, Jana Štroblová a půl tuctu dalších – ti všichni překvapí originálními verši na téma strach a strašení.

Bohatě ilustrovaný titul bibliofilního charakteru uznávané autorky, držitelky několika českých i zahraničních cen za poezii Jany Štroblové. V knížce Odstíny světla se v jednotlivých barevných odstínech odráží prožitky a pocity. Hořkost se mísí s naději. Tušové kresby Vojtěcha Kemennyho přímo korespondují s jednotlivými básněmi. Knížka veršů plná barev má svůj příběh. Při prezentaci předešlé autorčiny sbírky Neviditelné obrazy zažertoval mladý výtvarník, že by jednotlivé obrazy šlo zviditelnit tím, že by je někdo jeden po druhém namaloval. Jenže těch takzvaně „neviditelných“ se v dotyčné sbírce nacházelo přesně sto. Myšlenka to tedy byla dobrá, jenže neproveditelná. Kdo by kupoval knihy na kila? Účastníky večera však tehdy ten nápad přenesl do výtvarného světa, do obrazotvornosti obrazů, a básnířka s malířem se domluvili, že zkusí vyvolat jakési příběhy jednotlivých barevných odstínů, ona ve verších, on v kresbách. Výsledkem snahy je tato útlá knížka. Úvodní báseň budí na jaře přírodu velkým třeskem barev, na následujících stránkách pak jedna po druhé jako by předvádějí svůj pocit či prožitek, svou vlastní krajinu, a vystupují z přítmí, do kterého se musí v závěrečném Šeru zase vrátit. Ale to už se nanovo chystá velký třesk barev, které na chvíli převládnou nad šedým zákalem; světlo přináší naději.

Rok sem, rok tam je svěže napsaný záznam „malých osobních dějin“ básnířky a překladatelky Jany Štroblové. Kniha začíná vzpomínkami na dětství, kdy devítiletá autorka byla svědkem brutálního zásahu Národní gardy proti Vlasovcům v Praze a pozdějšího zrušení skautingu. Následuje období vysokoškolských studií na filosofické fakultě UK, kde zažívala vzrušení z dočasné svobody. Spolu s přáteli založila kulturní spolek, který zrealizoval divadelní představení Aféra homo a uspořádal výstavu Mikuláše Medka. Autorka popisuje první studentský majáles, kde nesla transparent „libri prohibiti“, což přitáhlo pozornost estébáků. Po vydání básniček v pařížském Svědectví přišla doba druhé okupace, kdy s manželem přišli na dvacet let o práci. I v těžkých letech však zažila humorné situace, včetně dvou svateb s tím samým mužem a zážitků s kádrovacím psem. Její přátelé, jako Josef Velek a Vladimír Jiránek, vnášeli do života humor a spolupracovali na ochraně přírody. Vzpomínky také zahrnují portréty známých osobností, jako jsou František Hrubín a Jaroslav Seifert, s nímž autorka trávila jeho poslední narozeniny.

Tři pohádkové knihy v jedné vycházejí k významnému životnímu jubileu autora Slovenský spisovatel Ľubomír Feldek se v letošním roce dožívá osmdesáti let; letos jsme si také připomněli stejné výročí narození grafika a ilustrátora Albína Brunovského. Rovněž spisovatelka a překladatelka Jana Štroblová oslaví kulatiny. Právě u příležitosti těchto jubileí vychází soubor- kniha sestavená ze tří pohádkových knih z pera Ľubomíra Feldeka. Kniha obsahuje pohádky, které původně vyšly ve třech samostatných knihách: Modrá, Zelená a Černobílá. Pouze Modrá kniha pohádek vyšla v českém vydání. Nyní se tedy i český čtenář může seznámit s dalšími Feldekovými pohádkami. Jak Ľubomíra Feldeka, tak Albína Brunovského není třeba českému čtenáři představovat Ľubomíru Feldekovi vyšla u nás celá řada knih, jeho hry se hrají v českých divadlech a od rozpadu Československa žije napůl v Praze a napůl v Bratislavě. Albína Brunovského si všichni pamatujeme také jako autora posledních československých bankovek.

Výmluvnost veršů nové básnické sbírky Jany Štroblové určuje závažnost témat, prožívaných v široké – v zásadě dvoupólové amplitudě. Odtud také roste vnitřní dynamika a dramatičnost její poezie. Hovoří o potřebě transendence (víry), avšak tato potřeba je neustále zklamávána: odtud rouhavý podtón některých veršů. Minulost se postupem času hroutí, svět ztrácí na barevnosti, krajiny se proměňují v kulisy a odcházející přátelé jsou siluety protrhávající plátno. Ale přitom právě tyto nostalgické evokace garantují neustálou přítomnost minulého času a diachronní jednotu našich životů. Z některých veršů zní únava, ale z jiných nepomíjející schopnost úžasu a touha „být opravdu“. Citovým podložím veršů je hrdost i pokora. Jana Štroblová si je drásavě vědoma křehkosti a vratkosti básnické řeči, přesto však nadále věří v její nezastupitelnost.

Dvousvazkový výbor z poezie a esejistiky Jeleny Švarcové, uznávané autorky leningradského undergroundu a přední současné ruské básnířky.

Po Ťü-i, považovaný za významnou postavu klasického čínského básnictví, žil v první polovině devátého století během tchangské epochy, kdy poezie dosahuje vrcholu. Jeho dílo, které se odlišuje od Li Po a Tu Fu, se vyznačuje hlubokým metafyzickým steskem, který se objektivizuje v reálných útrapách lidí, zejména těch, s nimiž se setkává. Poezie se tak zaměřuje na život druhých, což posunuje básníka do pozadí jako lyrického subjektu. Po Ťü-iho pohled spojuje intelektuální potence se sentimentem, což harmonicky doplňuje, podobně jako v pozdním osmnáctém století v Evropě. Tato dvojdomost se projevuje v ironii, verbálním patosu, moralizování a důrazu na kontrast, což přináší překvapení v závěrech jeho veršů. Na rozdíl od Tu Fu, který vyjadřuje smutek, Po Ťü-i vnímá situace jako výčitky. Jeho poezie není tak těsně spjata s bezprostředním světem, což ovlivňuje její kouzlo a stesk. Básníkova osobnost se odráží v jeho silném přiklonu k buddhismu a pečlivém uspořádání veršů do sbírek. Tento český výbor doplňuje již existující svazky a poskytuje unikátní pohled na strádání čínského života prostřednictvím jeho poezie.

Pohádky motýlí babičky babočky, vyprávěné vnoučkovi, přivádějí dětského čtenáře do světa zvířátek oplývajících velmi lidskými vlastnostmi, ať už je to zapomnětlivá kukačka, ustaraná bělozubka Apolena, přátelská červenka Fridolín způsobná žirafa či slůně Květomil se skutečnou zahrádkou na hlavě. Své osobité pohádky doprovodila Jana Štroblová verši, občas veselými, občas vybízejícími k zamyšlení, a Eva Sýkorová-Pekárková hravými, originálními ilustracemi.

Unikátní projekt spojuje fotografické obrazy výtvarnice a básnířky Petry Růžičkové s funerálně-mysteriózní tematikou a básnickými texty od tří významných českých básníků: Jany Štroblové, Vladimíra Křivánka a Jana Suka. Každý obraz je doplněn třemi básnickými variacemi, což vytváří zajímavou konfrontaci mezi obrazovým a literárním pojetím. Tento projekt nabízí unikátní symbiózu výtvarného a literárního přístupu, reflektující současnou filosofii umění, která podporuje vzájemnou prostupnost různých žánrů. Kniha se zaměřuje na průzkum multikulturního prostoru a na setkání různých tvůrčích poetik, což je v českém i světovém umění méně obvyklé. Projekt byl také realizován jako výstava v roce 2009 v Galerii Břehová, s plánem na její putovní charakter. Publikace byla vydána jako výtvarně-básnický bibliofilský tisk v nákladu 333 ručně číslovaných výtisků.

Autorčina sbírka veršů, zachovávající věrnost jejím rodovým vlastnostem i příznačným motivům, je její snad vůbec nejsilnější básnickou výpovědí. Je to vlastně úzkost z ubývání. Smrtelná úzkost z pokračující devastace a negace základních lidských a přírodních vlastností a hodnot, z podkopávání budoucího života na zemi. Způsob, jakým je "Úzkost na kost" vyjádřena, je překvapivě jedinečný, i s invenčními metaforami a neologismy, i s hlubokými podtexty sotva opakovatelný básnický artefakt.

Sbírka české básnířky obsahuje verše, které se zamýšlejí nad současným stavem životních hodnot. Jana Štroblová pokračuje i v tomto souboru v charakteristickém rukopisu, který se objevil v jejích předcházejících pracích. Znamená to, že i nadále buduje volný i vázaný verš na principu využití expresivního jazyka a dynamické kompozice. Zároveň její texty dostávají silný existenciální náboj, v němž autorka nalézá prostor pro vyjádření konfliktu člověka s okolním světem. Tento rozpor je především sporem intelektuálního vnímání, které je hluboce znepokojeno posunem životních hodnot, a z tohoto důvodu se pokouší nově nastavené a mnohdy nepochopitelné jevy v lidském jednání zaznamenat a zpracovat: tyto situační proměny vyplývají třeba z vědomí jedince i kolektivu, které "jako když zahaleno je tylem / zastřeno lhostejnem" a jen těžko v sobě nalezne sílu, jež by mu umožnila návrat k přirozenějšímu způsobu života a tím i k posílení etického kodexu. I podle názvu celé sbírky lze usuzovat, že v sobě zakotvuje nejen nářek či bědování, ale i truchlivý žalozpěv, v němž sice "prozatím v pýše bránou jitra jdem", na druhé straně však stále více a beznadějněji mizí kraje, ve kterých "hrál by kdosi na hoboj." Naopak, stále více se dostavíme do míst, kde nás "pomalu obkličují vlci", takže není divu, že "umřeme navzdory všem výstrahám."

Výbor z celoživotního básnického díla Jany Štroblové (1936) nabízí setkání s poezií bohaté obrazivosti, jazykové vynalézavosti i kultivovaného, mimořádně vyspělého tvaru. Dvanáct zatím vydaných sbírek ji představuje jako uchovávatelku a ochraňovatelku hodnot „přirozeného světa“, jako „krajinářku lidské duše“ se smyslem pro transcendentální přesahy, ale i jako autorku vzácně věrnou sobě samé. Jako bychom tu skutečně četli jednu jedinou rozlehlou báseň, báseň neokázale zpovědní, jejíž vizuální i zvuková magičnost nás zavádí do světa, v němž stále ještě platí „pravda srdce“ i její naléhavá etická poselství.

Básnická sbírka české básnířky, prozaičky a překladatelky.

Rozsáhlejší výbor z dosud málo u nás známé tibetské lidové poezie přináší v deseti oddílech (Odraz měsíce, Tři zlaté kvítky, Voda s mlékem, Ztečení sněžné hory, Sníh ve mně, Vůně tibetských sosen, Studánka, kde jsi pil poprvé,Ohnivá paprika, Černý mrak v bílém, Písně nepovedeného dalajlámy) krátké písně, kterým se říká tangthung-sä. Poezie zapůsobí na dnešního čtenáře neotřelým kouzlem básnivě naivního pohledu na lásku, přírodu, svět a sociálním i satirickým a protináboženským zaměřením.

Štroblovej poézia nepodáva básnivý opis skutočnosti, hľadá jej pravdu v pravde básne. Vyslovuje ju prudkým metafyzickým gestom, ktoré sa snaží nachádzať metafyzický osud sveta.

V knížce Medvědí uspávanky schované v měkounkém obalu s medvídkem, kterého si děti mohou vzít s sebou do postýlky, najdete krátké pohádky, jako stvořené ke čtení těsně před spaním. Na tuhých stránkách knížky, kterým neublíží ani opakované čtení a prohlížení obrázků, se skrývají pohádky jako Princezna na hrášku, Paleček a mnohé další.

Päťdesiat najkrajších slovenských rozprávok v novom podaní a výtvarnom spracovaní, to je Veľká kniha slovenských rozprávok. Prihovárať sa vám bude Popolvár aj Popoluška, Lomidrevo aj Janko Hraško, bača Pánboh aj Maruška, ktorú si obľúbite do poslednej štipky soli. Rozprávky sú prvým kontaktom detí so svetom dobra a zla, so svetom, do ktorého sa radi vracajú, aj keď vyrastú. Pripomínajú nám všetkým krásny čas detstva a aj po rokoch dokážu prebudiť naše lepšie ja.

Soubor deseti meditativních próz a deseti básní české autorky je věnovaný především rozporuplnému vztahu člověka k přírodě a zvířatům v současném světě. Ve filozoficky podbarvených povídkách uvažuje autorka nad krátkozrakostí člověka, který bezostyšně podrobuje přírodu svým potřebám, a snaží se upozornit na nutnost nalézt rovnováhu mezi původním světem přírody a expanzivními lidskými plány. V pozadí těchto esejů je znát starost o člověka, kterému hrozí zkáza, bude-li se i nadále chovat k přírodě přezíravě, a autorčina snaha poskytnout svému čtenáři náměty k zamyšlení nad sebou samým. Největší pozornost věnuje vztahu člověka ke zvířatům, již proto, že se sama aktivně angažuje v nadaci Spisovatelé za práva zvířat. Jednotlivé prózy doplňují stejně zaměřené básně.

Knížka přináší výbor z poezie Jany Štroblové v bilingvní česko-polské verzi.

Rozdělení do pěti celků zhruba odpovídá autorovým nejdůležitějším tematickým okruhům: zkušenost holocaustu, boj s vládnoucími mocnostmi, erotika, zázemí rodiny a prožitek poezie. Některé zkušenosti a prožitky přesahují svůj okruh a v jednotlivých oddílech se navzájem mísí a prostupují. Vydavatel úmyslně nechává některé básně ve slovenštině jako připomínku na dobu, kdy se slovenská díla u nás nemusela překládat. Český výbor z díla slovenského básníka vychází ze sbírek Bezpečné miesto, Korene vo vzduchu, Spoza zamatových opon a Anjel s čiernym perím.

Výbor z poezie slovenského básníka, známého také jako autora literatury faktu, přináší ukázky ze čtyř básnických sbírek z let 1995-2000. Autorova poezie je založena na stručném vyjádření o několika strofách, které je podáno s kultivovaným nadhledem a nepostrádá potřebnou gradaci, ústící často do neobvyklé pointy. Obsahově pak Leikert tíhne k zachycení osobních prožitků a vzpomínek, které se staly určujícími prvky jeho identity. Tuto identitu pak spoluvytváří návrat ke kořenům a předkům, návrat ke krajině i k půdě - tedy k minulosti i sobě samému.

Nejnovější sbírka přední české básnířky. Poezie Jany Štroblové zde vyvěrá z napětí mezi hraničními zkušenostmi lidského života: takto jsou ve sbírce tematizovány dětství, smrt, skutečnost, sen atd. Jednu z dominant knihy pak tvoří cyklus rozsáhlejších básnických skladeb, v nichž se autorka na pozadí symbolických příběhů básníka, stavitele, hudebníka či herce zamýšlí nad vlastním procesem umělecké tvorby. Její poezie je v rozkmitu mezi smutkem a nadějí, skutečností a snem. Vytváří krajiny jakoby o několika rovinách, prožívá úzkost o život. Většinou dává přednost vázané formě, ale není v tom staromilství, naopak – forma přináší vzrušení, zprostředkovává nové objevy na území jazyka; rýmy přitom hrají úlohu významotvornou a zvyšují ve verších napětí.

100. výročí narození národem milovaného básníka přimělo známou autorku k tomu, aby se s námi krátce podělila o vzpomínku na dvě ze svých setkání s legendární osobností - na svou účast na privátní oslavě básníkových 85. narozenin a na okolnosti setkání bolestného, při jeho poslední cestě.

Nikoliv milostný příběh třináctileté gymnazistky Daniely a lektora angličtiny odehrávající se krátce po převratu. Učitel Adams je jeden z mladých Američanů poznávajících svobodné Československo. Při výuce se drží zásady názornosti, a tak díky pomluvám, závisti a pomstychtivosti některých studentek je nespravedlivě obviněn z \"harašení\". Dana si uvědomí, jak je nesnadné vyvrátit, co se jako pravda jen tváří. Na znamení protestu přestane mluvit, protože k čemu je řeč, nevede-li k porozumění?

Pět pohádek (o Budulínkovi, o koblížku, o třech darech, o Meluzíně a o Zlatovlásce) vypravuje spisovatelka ve verších. Pohádky někdy dopadnou trochu jinak než bychom čekali. Pokud je to možné, autorka nabízí smírné řešení. Kniha je určena předškolním a mladším školním dětem a je vhodná ke sborové recitaci

Básnická sbírka maďarského básníka, prozaika a dramatika.

Učebnice je sestavena tak, aby se žáci aktivně podíleli na výuce a aby bylo možné výběr a rozsah cvičení přizpůsobit jejich individuálním možnostem. Daný titul umožňuje v první fázi aktivizovat poznatky získané ve 4. ročníku, na něž systematicky navazuje nové učivo. Český jazyk 5 prohlubuje poznatky žáků o stavbě a významech slova, o psaní předložek a předpon, o slovních druzích, skladbě, shodě přísudku s podmětem, přímé řeči aj. Pomáhá rozvíjet komunikační dovednosti žáků. Přehledná učebnice umožňuje v první fázi aktivizovat poznatky získané ve 4. ročníku, na něž systematicky navazuje nové učivo vymezené osnovami, např. psaní předložek a předpon, slovní druhy, vzory podstatných jmen, shoda přísudku s podmětem, přímá řeč.

Kniha Když je psů jako psů je určena čtenářům od devíti let. Děj se odehrává v menším městečku a hlavní hrdinkou je dívka Andula. Andulin příběh se začíná odvíjet od chvíle, kdy učitelé ve škole hledají viníka, který připíchl na nástěnku mrtvou rybu. V další části knihy kousne Andulu do ruky pes. Od této události se odvíjí celý děj, dívka o ní neustále mluví, ví, kdo to provedl, a bojí se následků. Štroblová udržuje čtenáře v napětí až do konce prózy, kdy prozradí, že ji nechtěně zranil Tom, pes třídního učitele.

Originální formou podané zajímavé informace o životě v lese, od hub po ptáky...

Největší africké dobrodružství Emila Holuba Zpracování životních osudů cestovatele dr. Emila Holuba v životopisném románu vychází z dramatických životních příhod na africké cestě.

Básnická sbírka je poznamenána snahou promítnout do "čarodějného" dění lidského života i naléhavou výpověď témat společenských. Autorka dokáže precizní básnickou formou vyjádřit mýtus i lehké zaklínání říkadel. Na básních upoutá i hluboká symbolika, která se dotýká ohrožených hodnot ve vyspělé umánní společnosti.

Kouzelné leporelo s názvem Budulínku, dobrou noc, je trošku jiná verze této známé pohádky.

Romaneto s detektivní zápletkou, ve kterém mladý student psychologie se snaží vypátrat vraha krásné mladé ženy. Děj se odehrává na malé vesnici, kde se hrdina setkává s typickými postavami současného českého venkova, s jejich mentalitou a náboženskou nesnášenlivostí. Rozuzlení je nečekané.

Hrdina knihy to nemá snadné. Je v neustálé palbě výchovných záměrů ze strany ustarané - chvílemi až podivínské matky. Následuje příval dobrých rad a příkazů z okruhu pedagogů školy....Co všechno musí ubohý Oskar vytrpět, prožít, s čím musí zápasit, aby dostál své představě, svému ideálu...to je námětem poutavého románu spisovatelky a předevšm básnířky Jany Štroblové.

Klasická pohádka o kouzelných dárcích v prostorovém (3D) leporelu.

Román líčí dramatické životní příhody manželů Holubových na africké cestě.

Sbírka Pokladnice moudrých rčení obsahuje 457 gnómických čtyřverší.

Sbírka naléhavých lyrických veršů, která odkazuje ke starodávné historii země, jejím rituálům, pověrám a pohanskému kouzlu – básně jsou často koncipovány vícehlasně, jako zoufalé hledání vzpomínek, něhy krajiny a zmrtvýchvstání.

Kniha seznamuje mladé čtenáře s rostlinami a faunou našich polí a dává jim dosti podrobnou představu o zemědělství a myslivosti.

Dvě novely: Zvonění a Past áronového květu - tématem je mládí. Svět plný citu a fantazie, snění a recese. Zvonění - ukazuje svět mladé dívky, studentky gymnázia, která se přestěhovala z vesnice do města k rodině své sestry. Je to těžké období, kdy se musí vyrovnat s novým prostředím a problémy, které tento věk přináší. Past árónového květu - chlapecký svět v době, kdy se mladý člověk rozhoduje, kterým směrem bude rozvíjet svoji osobnost. Jedináček Pavel se staví do opozice proti světu, který pro něj vytvořili rodiče.

Pohádky a verše, které přibližují krásu, názvy a léčivé vlastnosti květin Českého ráje, jako např. čekanky, divizny, hořce, laskavce, pomněnky, vstavače, leknínu aj.

Výbor z veršů ruské básnířky složitého vývoje, žijící v době meziválečné v exilu - tři roky v Praze a čtrnáct let ve Francii, básnířky podle vlastních slov bez skupiny a bez generace, básnířky svérázných rýmů a asonancí, básnířky, která "s neženskou bezostyšností vyjadřovala svou ženskost". Výbor je doplněn autorčiným vlastním životopisem, úvodním slovem pořadatelky výboru, básněmi věnovanými autorce (např. Rilke, Pasternak, Achmatovová) a životopisnými studiemi o autorce (Erenburg, Efronová). Knihu vedle fotografického materiálu doprovází mikrodeska (vydaná v části nákladu), na níž autorčiny verše v průvodu Čajkovského Elegie ze Serenády C dur recitují Dana Medřická a Jana Dítětová.

Sbírka rýmovaných i volných veršů s charakteristickými otázkami, zámlkami a nápověďmi a s asociační technikou obsahuje milostnou a přírodní lyriku i zamyšlení nad „chladnou“ současností (Věky se tisknou k tvému rameni ... / Potopy, války, hladomory. / Pořád pád náhrobního kamení /z vrcholu vytoužené hory, / poryvy hlíny: všude na zemi / rovy - ta křivda hlíny / létu.).

Výbor z veršů ruské básnířky tragického života i tragické smrti uvádějí jako motto tyto verše: Já věci svého života, všechny, jsem milovala / a promilovala loučením, nikoli setkáním, / roztržkou, nikoli spojením, ne na život,/ ale na smrt. Básnířka, jejímž kolbištěm, kde se bojujeo všechno, je láska, vyznává lásku na svobodě, pod širým nebem, volnou a tajnou, nezachycenou v průkazech, přičemž láska rodinná se jí jeví jako přehlušená, pokažená životem. Dává však současně přednost plnosti přání před jeho neuspokojujícím splněním a plnosti utrpení před prázdnotou štěstí. Nakonec trpí pocitem osamělosti a zpřetrhaností vztahů k lidem.