Markéta Páralová Tardy Bücher

Kniha Kdy vypukne válka nabízí detailní popis vybraných událostí roku 1938 od ledna do října, které předcházely mnichovskému diktátu. Rozhodnutí, jež tehdy byla přijata, měla dalekosáhlé důsledky. Autor se zaobírá zákulisními intrikami, podrobně rekonstruuje diplomatickou síť vazeb, charakterizuje hlavní aktéry, kteří měli větší či menší podíl na průběhu těchto událostí a přijatých rozhodnutích.Knihu lze číst jako politický thriller, přestože vůbec neztrácí svůj vědecký charakter. Autor vychází z bohatých archivních pramenů, memoárů a knih, u čtenářů vyvolává dojem, že jsou přímými svědky popisovaných situací.Kniha se v květnu 2020 dostala do užší nominace na cenu Nike, prestižní polské literární ocenění.

Mohlo se Československo na podzim 1938 ubránit německému útoku? Rozhodli se představitelé republiky správně, když přijali mnichovský diktát, nebo promarnili šanci na vítězství, které mohlo zadržet další Hitlerovu expanzi? Měl německy diktátor vůbec v úmyslu na Československo zaútočit, nebo se stalo oběti jeho triku? Jak si již správně všiml Milan Kundera v Nesnesitelné lehkosti bytí, na tyto otázky lze odpovědět pouze tehdy, pokud bychom takovou možnost vyzkoušeli. Polský historik Piotr M. Majewski rozebírá právě takový scénář. Zamýšlí se nad tím, jak by mohla vypadat konfrontace s Německem, kdyby se Československo rozhodlo bojovat. Jeho knížka však není pojednáním z oblasti alternativní historie. Autor se snaží zhodnotit možnosti československé obrany na základě zkušeností – v České republice málo známých – z polsko-německé války v roce 1939. Představuje také německé válečné přípravy a geopolitickou situaci Československa. Na těchto základech krok za krokem analyzuje, jakou šanci by v hypotetické válce s wehrmachtem měly československé ozbrojené síly. Český čtenář najde v této knize také řadu zajímavých faktů o polské armádě a polské obranné válce v září 1939.

Šokující vzpomínky žen, které prošly peklem německého nacistického vyhlazovacího tábora Osvětim-Březinka. Kniha vznikla na základě rozhovorů autorky s každou z hrdinek. Leokadia Rowińská se do tábora dostala v třetím měsíci těhotenství. Vzpomíná na kruté zacházení s ženami, nastávajícími matkami. Ireneusz, tak svého syna pojmenovala, se stal nejmladší obětí pochodu smrti. Pochovala ho v krabici od špaget. Urszula Koperská se do tábora dostala jako osmileté dítě. Vypráví o hladu, stesku a strachu. Její vzpomínky jsou příběhem každého dítěte v Osvětimi. Walentyna Nikodemová byla v Osvětimi svědkem častého bestiálního chování esesmanek. Právě ona se na konci války střetává s jednou z nejkrutějších vražedkyň a zasadila se o její popravu. To jsou jen některé z příběhů, ale žádný z nich by neměl být zapomenut. Nezapomínejme na děvčata, která tímto táborem prošla. Spatřila v něm obrazy, za něž by se nestydělo ani peklo. Ty se navždy zapsaly do pamětí obětí nacistických zločinů. Nezmizí, nepominou. Budou v nich sídlit až do konce. Ve vzpomínkách. V nočních můrách.

Povstání v Sobiboru začalo signálem, který vyburcoval dav k akci. Skupiny povstalců, dosud skryté, se objevily s improvizovanými zbraněmi. Ti, kteří měli palné zbraně po zabitých nacistech, začali střílet do vzduchu, zatímco ženy a muži křičeli a běželi vpřed. Chaos a nezkrotný dav spěchal k východu z tábora. Sobibor byl nejméně známý z nacistických vyhlazovacích táborů, kde bylo zavražděno téměř 300 000 lidí během několika měsíců. Po úspěšné vzpouře 14. října 1943 nařídil velitel SS Odilo Globocnik zničení důkazů, což vedlo k spálení všech dokumentů. Tím pádem chybí materiály, které by objasnily vznik a fungování tábora. Každé svědectví bývalých vězňů je proto jedinečné a zásadní. Předáváme slovo osmadvaceti přeživším, kteří prošli branou továrny na smrt a navzdory hrůzám se vrátili do života. Jejich příběhy odhalují nebývalé utrpení, smrt a vzpouru, která je zachránila.

Opowieść oparta na faktach. Miłość młodego esesmana do żydowskiej więźniarki. I przerażające piekło Auschwitz. Słowacja, 1939. Wywodząca się z szanowanej żydowskiej rodziny prawniczej, niezwykle uzdolniona muzycznie Milena Zinger właśnie zostaje studentką konserwatorium. Jej beztroskie życie przerywa wybuch II wojny światowej. Zingerowie momentalnie stają się obywatelami drugiej kategorii, którzy każdego dnia muszą walczyć o przetrwanie. Austria, 1939. Franz Weimert ulega wpływom nazistowskiej ideologii: wstępuje do Hitlerjugend, a po śmierci brata – żołnierza poległego podczas walk o Warszawę – zgłasza się ochotniczo do SS. Szybko przestaje odróżniać dobro od zła… Wiosną 1942 roku wybiera służbę w obozie koncentracyjnym Auschwitz. Drogi Mileny i Franza przetną się w najmniej spodziewany sposób. Przerażona, skazana na powolną śmierć dziewczyna, która znalazła się w pierwszym kobiecym transporcie do Oświęcimia, chce za wszelką cenę przeżyć piekło niemieckiego obozu zagłady. I los daje jej szansę: ma zaśpiewać na suto zakrapianych urodzinach swego wroga – młodego esesmana, który na jej oczach z zimną krwią zamordował bezbronnego więźnia. Poruszony śpiewem Mileny Franz zaczyna się nią interesować. Tak zrodzi się jedna z najbardziej poruszających i niezwykłych historii miłosnych czasów Holocaustu.

Vzpomínky sedláka (od poddanství do dnešních dní) z pera Jana Słomky jsou mikrohistorickou sondou do venkovského života v okolí Tarnobrzegu na území Haliče, která v 19. století tvořila severovýchodní část rakouské monarchie. Dílo dokumentuje proměny selského stavu, především v souvislosti se zrušením poddanství, včetně hospodářských, kulturních a sociálních změn v každodenním životě. Słomkovy vzpomínky představují cenný historický dokument, který svým plastickým zobrazením venkovského života pomáhá pochopit danou dobu. Ve svých popisech se zaměřuje na způsob obdělávání půdy, chov dobytka, odívání, stravování a mezilidské vztahy. Nepopisuje jen každodenní stereotyp, ale i mimořádné okamžiky, stejně tak i cestu polského rolnictva k národnímu uvědomění v obtížné době, kdy bylo Polsko rozděleno a jednotlivé zábory se vyznačovaly odlišnou dynamikou vývoje.

Prošly bolševickým peklem. Nezlomilo je. „Dodnes nemůžu pochopit, jak jsem to já, taková malá holčička, mohla všechno přežít. Bez táty, bez mámy." V první polovině 40. let bylo do Sovětského svazu násilně deportováno několik set tisíc Polek. Končily coby „nepřátelé lidu" na nucených pracích, v kolchozech, dolech, ve věznicích. Trpěly v neskutečných podmínkách, byly mučeny. Přesto se některé dokázaly vrátit – často už bez svých rodin. Zde je svědectví deseti z nich.

Charles Liblau znal dobře nacistické tábory - Osvětim, Březinku, Mauthausen, Melk, Ebensee, protože v nich strávil déle než tři roky, až do osvobození. Popisuje to, co prožil, viděl, zaslechl, zapamatoval si, co ho citelně zasáhlo a utkvělo v jeho srdci a mysli. V jeho slovech není nenávist, touha po pomstě a odvetě, jen obyčejná lidská bolest a rozhořčení nad ponižováním člověka. „Tyto vzpomínky ve mně vzbuzují odpor – vyznává – sepsal jsem je, abych ukázal, jak se člověk choval k člověku.“ Bez emocí popisuje události, při nichž tuhne krev v žilách, jako kdyby byl jejich komentátorem a ne přímým účastníkem. Má velké štěstí. Dostává se z téměř bezvýchodných situací. Hladový, špinavý, vystrašený a otrhaný, přesto dokáže vnímat bídu a utrpení druhých. Jeho vyprávění o táborovém životě prostřednictvím postojů a chování těch, kteří vězňům přímo veleli, ukazuje v jasném světle mechanismus nacistického stroje. Představuje kápa z Osvětimi co možná nejobjektivněji, s některými se dokonce snaží soucítit, protože byli chyceni do hrozivé pasti. Tato autorova hluboká humanistická citlivost dokazuje, že člověk si i v nelidských podmínkách Osvětimi a Březinky mohl zachovat vlastní tvář, důstojnost a zůstat člověkem až do tragického konce, který mu připravil nelítostný osud.

Kniha je ve světové historiografii prvním kompendiem základních informací o činnosti komunistických bezpečnostních složek ve střední a východní Evropě. Mezinárodní skupina historiků v něm představuje ucelené studie o genezi, organizaci, metodách a směrech činnosti bezpečnostního aparátu v jednotlivých zemích východního bloku, v nichž se bezpečnost řídila podle sovětského vzoru a za účasti sovětských poradců. Praktiky, metody a mentalita sovětské politické policie byly převedeny do bezpečnostních složek států tvořících „vnější impérium“. Jejich funkcionáři se často hrdě označovali jako „čekisté“ a za patrona pokládali Felixe Dzeržinského, zakladatele bolševické Čeky.

Strhující příběh novináře, který odhalil světu šokující pravdu o hladomoru na Ukrajině Muž, který viděl příliš - neobvyklý příběh novináře, který jako první sdělil světu šokující pravdu o hladomoru na Ukrajině. Ve třicátých letech 20. století uskuteční mladý novinář Gareth Jones několik cest do komunistického impéria. Jako jeden z mála lidí ze Západu odhalí šokující pravdu o situaci obyvatel SSSR. Hovoří s členy státního aparátu, ale i s obyčejnými lidmi – dělníky a rolníky. Na vlastní oči vidí sovětské zločiny a na Ukrajině vyslechne lidi umírající hlady. Brzy se také dozvídá o projevech kanibalismu. Po návratu na Západ sděluje světu pravdu o „komunistickém ráji“. Je štván zkorumpovanými novináři, kteří se snaží zpochybnit věrohodnost jeho zpráv. Po několika letech za nevyjasněných okolností umírá. Stane se tak proto, že odhalil pravdu? Gareth Jones jako jeden z prvních porozuměl mechanismům vládnoucím světu v třicátých letech: zrodu diktátorských režimů nebo rozvoji propagandy. Předpověděl útok na Polsko a válku Sovětů s nacisty. Způsob, jímž měl být umlčen, inspiroval dokonce Georga Orwella během psaní románu Farma zvířat. Příběh Garetha Jonese ztvárnila v politickém thrilleru Pan Jones režisérka Agnieszka Holland, která byla třikrát nominovaná na Oskara. V mezinárodním obsazení filmu se objevili zahraniční hvězdy jako James Norton, Vanessa Kirby a Peter Sarsgaard. Film se promítal v kinech od října 2019.