Jan Wiendl Reihenfolge der Bücher

Kolektivním monografie Město a literatura zprostředkovává více než dvacet pohledů na utváření literárních obrazů města v české i zahraniční literatuře od raného novověku po současnost, včetně doby covidové. Autoři ve svých esejích analyzují obraz města ve spisech J. A. Komenského, literátů 19. a 20. století, v próze, poezii i vdystopické literatuře propojené s vizualizací urbánního světa. Město zde vystupuje jako reálný prostor, stejně jako prostor vhodný k útěku, jako prostor odmítaný i vzývaný, jako prostor snů, iluzí, utopií či jako prostor hodný zavržení. Města ale rovněž v literatuře sloužila jako metafora, vzdálená reálným světům, jako opozitum vůči venkovu či jako pouhé slovo, po němž zůstávají jen nejrůznější vůně a chuti.

Souborná zrcadlová pulikace představuje příspěvky, které zazněly v rámci 27. ročníku česko-polské lingvo-literární konference uskutečněné v říjnu 2022 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Zúčastnili se jí bohemisté a polonisté z Univerzity Karlovy a Varšavské univerzity. Příspěvky jazykovědné části knihy se zaměřují na výzkumy kognitivně lingvistické, především z oblasti kognitivní sémantiky, etnolingvistiky a teorie jazykového obrazu světa. Literárněvědní badatelé zkoumají různorodé tematické okruhy spřízněné s kognitivními přístupy k uměleckým a publicistickým textům české a polské provenience 19. a 20. století.

Jádrem knihy je rozsáhlý rozhovor, který s Františkem Wiendlem ml. (nar. 1923) vedl jeho syn Jan (nar. 1969) o mezních situacích a událostech, které František Wiendl a jeho nejbližší prožili v dlouhých obdobích dvou totalitních režimů v Čechách. Za druhé světové války a v protektorátu se František Wiendl se svým otcem podílel na odbojové činnosti a přímo se zúčastnil povstání v Klatovech v květnu 1945. Těžiště vzpomínek ale spočívá zejména v době po únoru 1948, kdy se významně angažoval v demokratickém, protikomunistickém odboji. Důsledkem pro něj bylo mnohaleté věznění v jáchymovských lágrech i pevných věznicích. Text, zpřítomňující vyprávění, má nejen svědeckou, ale i literární hodnotu, a provázejí ho fotografie a reprodukce dalších pramenů; oddíl věnovaný vězeňským létům prokládají také úryvky z dopisů, které František adresoval matce Marii a svému otci Františku Wiendlovi st., vězněnému tehdy v leopoldovské věznici.

Souborná publikace vznikla u příležitosti 60. narozenin literárního vědce a teoretika Petra A. Bílka. Autoři pocházejí z tří univerzitních pracovišť, kde jubilant působí, včetně Ústavu věd o umění a kultuře Jihočeské univerzity, jehož je ředitelem. Kniha obsahuje odborné a esejistické texty, které se dotýkají oblastí Bílkova zájmu, jako jsou poetika, naratologie a kulturní studia. První oddíl „Literature’s Not Dead!“ se zaměřuje na literaturu a umění, zatímco druhý oddíl „Tak daleko, tak blízko…“ se věnuje kulturním studiím, na jejichž rozvoji se Bílek na Jihočeské univerzitě podílel. Závěrečný oddíl „P. A. B.“ obsahuje texty od blízkých spolupracovníků a kolegů, kteří se zaměřují na charakteristické rysy Bílkova odborného stylu a jeho osobnost. Kniha je uvedena povídkou Sylvy Fischerové, která reflektuje literární život.

Edice deníků Karla Teigeho (1900–1951) z let 1912–1925 nabízí unikátní pohled na jeho myšlení a uměleckou činnost od dětství až po ranou dospělost. Tyto zápisky, původně vedené jako školní a prázdninové deníky, se postupně transformují na reflexi jeho uměleckých aktivit a úvah o umění a jeho roli ve společnosti. Teige dokumentuje jak osobní život, tak své výtvarné a literární tvorby, komentuje četbu, setkání a korespondenci, a zamýšlí nad uměleckými a teoretickými podněty. Jeho deníky také zachycují důležitou roli v organizaci uměleckého a politického života své generace. Významné jsou cestovní deníky z let 1922 a 1924, kdy navštívil Francii a Itálii, a zejména podzimní deník z cesty československé delegace do Moskvy a Leningradu v roce 1925. Teige zde popisuje svůj pobyt v Sovětském svazu, vyjadřuje nadšení pro budování mladého státu, ale také odhaluje utopické rysy typické pro prokomunisticky orientované návštěvníky. Edice obsahuje více než 300 barevných reprodukcí, komentáře a studii Josefa Vojvodíka, a vznikla ve spolupráci s Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy a Památníkem národního písemnictví, za podpory Ministerstva kultury ČR.

U příležitosti 110. výročí narození prozaika Egona Hostovského (23. 4. 1908, Hronov - 7. 5. 1973, Montclair, New Jersey, USA) uspořádal 20. dubna 2018 Ústav české literatury a komparatistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze konferenci věnovanou jeho dílu. Předložená kolektivní monografie je komponovaným výstupem z tohoto mezinárodního odborného setkání. Texty obsažené v knize jsou rozvrženy do tří oddílů. V prvním z nich, nazvaném Dílo Egona Hostovského. O ctihodném povolání kouzla zbaveném, jsou zastoupeny tři texty, které rozvíjejí několik klíčových témat a otázek, jež byly editory vytyčeny jako výchozí pro jednání konference. Druhý oddíl s titulem Šestkrát v hlavní úloze. Poetika díla Egona Hostovského v letech první Československé republiky a prvního exilu (1923-1948) zahrnuje šest kapitol, které se různorodým způsobem dotýkají rozličných aspektů poetiky Hostovského děl v prvních dvou desetiletích jeho umělecké tvorby. Třetí oddíl s názvem Nezvěstný? Tvorba a recepce díla Egona Hostovského v období druhého exilu (1948-1973) se zaměřuje na otázky poválečné Hostovského tvorby a její odborné a kritické recepce.

První republika je nejenom dobou kvalitního vzestupu české literatury a jejího smělého vřazení se do literatury světové, prudkého střídání uměleckých směrů, které se děje v přestřelkách vášnivých konfesí, skupinového kvasu, jenž poskytuje literárnímu životu plastickou mapu pro odvážné výboje zároveň estetické a zároveň politické, vzedmuté vlny nacionalismu či alespoň vlastenectví, které v disharmonickém tónu ke světové moderně poznamená i podobu české moderní literatury, masivního rozvoje čtenářství a demokratizace literatury.

První vydání vzájemné korespondence Františka Hrubína a Jana Zahradníčka edičně připravené Janem a Zdenou Wiendlovými. Zahrnuje všechny dostupné dopisy obou básníků (celkem 97), z nichž první byl napsán v květnu 1937 a poslední v prosinci 1950, tedy půl roku před Zahradníčkovým zatčením a odsouzením ve vykonstruovaném politickém procesu. Kniha je jedinečným dokumentem o přátelství obou básníků i o genezi a vzájemné reflexi jejich poetik – v dopisech nalezneme mj. řadu dokladů k některým Hrubínovým a Zahradníčkovým sbírkám a zejména osobité komentáře k soudobé literární, kulturní i společenské situaci, již oba autoři vnímali především v průběhu války ve vzácném uměleckém souladu.

Kniha z let 1930–1960 tvoří pandán k monografii o Janovi Zahradníčkovi a je komponována jako komentovaná antologie textů. Opírá se o dva typy ohlasů – soudobé kritiky a korespondence, které reflektují různé reakce na básníkovo dílo. Z široké škály publicistických a korespondenčních textů jsou vybrány ty, které se významně vztahují k Zahradníčkově tvorbě a komentují jeho básnické, esejistické a překladatelské dílo. Antologie zahrnuje kritické reakce a citace z dopisů adresovaných Zahradníčkovi, v nichž se objevují charakteristické zmínky o jeho práci. Třetí rovinu kompozice tvoří ediční komentáře, které osvětlují méně známé souvislosti a poskytují prostor pro výklad důležitých biografických a dobových literárních, kulturních a společensko-politických kontextů z doby Zahradníčkova aktivního uměleckého působení. Tyto komentáře hojně citují úryvky ze Zahradníčkových dopisů, v nichž básník reaguje na kritiku a odhaluje své osobnostní rozpoložení. Cílem bylo vytvořit rámec pro zachycení podstatných okolností Zahradníčkovy umělecké biografie.