Patrik Linhart Reihenfolge der Bücher

Geografie Edenu je kniha o umění, poesii a krajině, v níž autor pátrá po kořenech a výhoncích plíživé hrůzy, číhavého děsu a tichého zkoprnění. Ze svých osobních archivů Linhart vytahuje na povrch polozapomenuté či zcela opomíjené autory a jejich díla a svou originální interpretací nabízí jiný pohled na umění. Kniha je rozdělena do čtyř oddílů. První část je věnována vnímání krajiny a poutnictví od jeho počátků. Není to pouze dobyvatelství a romantismus, ale autor zdůrazňuje i přínos díla Thomase Berryho a nové ekologie a negativní recepci přírody. Druhou část knihy tvoří soubor esejů věnovaných fenoménu aktivního poutnictví, urbanismu, zobrazování brownfieldu a s tím spojený retrofuturismus nebo reálné ukotvení steampunku. Zvláštní kapitolu v této části tvoří autorovo nazírání na hnutí geopoesie, která přesahuje do třetí části knihy. Zde je důležité poznat básníky a spisovatele v jejich krajině, kterou se snaží pochopit a přijmout. V posledním oddíle knihy autor uvádí své překlady z angličtiny, například texty R. L. Stevensona nebo Johna Buchana.

Sbírka příběhů a deníkových záznamů a někdy též kryšpínských nanicovatostí vznikala během let na dvou vzdálených místech, v klášterech Broumov a Osek a jejich okolí. Jak se do těchto míst básník dostal bude zjevně svrchovaným tajemstvím i pro něho. Důležité pro čtenáře je, že si vedle humoru a lásky k poutnictví, zachoval svou přímočarou sebestřednost a razantní odbržděnost - jak se trefně v případě jeho předchozí, poněkud méně poutnické knihy, vyjádřil Jiří Zizler.

Kniha je poctou Romerovým filmům Noc oživlých mrtvol a Úsvit mrtvých, krvežíznivými „zombie“ se ovšem stávají výhradně ženy, které se nadýchaly podivné chemikálie.Jako u každé Ketchumovy knihy nás čeká brutální jízda od začátku až do konce, bez dlouhých úvodů a obezliček.

Linhart v řadě potřetí! A podruhé ve střední Evropě: po Vídni Lvov. (Aberystwyth to pak všecko zpovzdálí pěkně rámuje a diriguje: jako třetí vzadu, jako čtvrtý mušketýr.) Hlavní roli má i tentokrát jazyk. Hravý a neposedný, plný elánu a osvobozených fantazií. Navíc rovnou ve lví tlamě. Tedy piruety na ostří nože. Text s nejvyšší mírou osobního ručení. Linhart neuměl nikdy jinak. Vždycky mu bylo nejlíp v krátkém, vířivém spojení. V takové soukromé tvůrčí vichřici, co se žene okrajem anebo rovnou na rubu dějin. Jaké jméno je tady podstatné? Místo, čas a paměť. Jaké přídavné? Třeba bohémský, třeba undergroundový. Ze sloves pak myslet a snít a psát. Ovšem vždycky s příslovečnou pojistkou komiky. „Může mi někdo určit, kdy přesně začíná ráno a kdy končí večer?“

Děsivý příběh dvou bratrů, Judea a Kylea, jejichž životy jsou zničeny ve chvíli, kdy umírá jejich matka. Nemají ani čas truchlit, protože za dveřmi už čekají strýcové, kteří s nimi mají vlastní plány. Dětská nevinnost má být navždy ztracena. Jako dospělý se chce Jude pomstít za to, co mu v dětství provedli. Čekal příliš dlouho, ale konečně je dost silný a chladnokrevný, aby všechno skončil. Nebo si to alespoň myslí, protože ať udělá, co udělá, zůstanou jen skvrny.

Nový výbor z příběhů velškého vizionáře, který věřil, že „hmota je ve skutečnosti příšernější než duch“, přináší 13 dosud českému milovníkovi imaginativního hororu neznámých povídek a nový a úplný překlad legendární novely Bílý lid. Mezi povídkami jsou i novinářské skicy, které propojují (ne)obyčejný svět Machena novináře se snovým světem mistra makabrózní prózy, jehož tvorbu obdivoval i H. P. Lovecraft. Vybrané prózy vznikaly mezi polovinou 90. let XIX. století a polovinou 30. let století následujícího a odehrávají se mezi „divadelně strašidelným“ Londýnem plným troglodytů a Walesem, kde za nocí zní řeč čarodějnic, Tylwyth Teg. Jak praví jedna z Machenových postav: „Zda to bylo děsivé, nebo jen zábavné, je věc názoru...“

Měsíční povídky, respektive mikropovídky, které autor píše od roku 1994, dosud vyšly v pěti knižních výborech. Nyní vychází šestý. Šachty, ženy, hospody…, poesie pro každý den. A když je toho „Severu“ příliš, šup do Brna, na Žižkov nebo rovnou do Transplutonie. Meditace o životě, o dětech, o psech, vše psané s humorem, který nešetří nic a nikoho, včetně autora. Myslíte si, že jste jako na poušti, že vás nikdo neslyší? Ne, nejste sami, Linhart je jedno velké ucho a slyší, o čem sní ženy i muži – o škubánkách, o holkách ve spacáku, o rozlévání piva hvězdám…, dokonce ví i o Terminátorovi a jeho silikonových čtyřkách. Všichni máme škorpiony v krvi a nic tak neuklidní, jako nechat si proletět mozkem těžkotonážní Linhartovo rypadlo. A netřeba se bát, že nás to rozseká, všechna sprostá slova jsou vypípaná. Skoro. Přesně osm.

Autobiografický román krále mikropovídek, člena radikálního pánského striptýzu Vyžvejklá bambule a autora oceňovaných dějin hororu Vyprávění nočních hubeňourů. Linhart naplno otevírá svoji třináctou komnatu. Popadne vás za ruku a protáhne vás svým životem jako velkým flámem. Neskryje nic. Potkáte ho jako dvacetileté ucho, co chce psaním dobýt svět.

Máte malý dům? Na nohy vám táhne? Pořiďte si Linharta! Stačí jedna kniha, půl stránky, a svět je nekonečně dlouhý, široký a bystrozraký. Slovo dělá svět. A oko je krásně kulaté, vidí tři sta šedesát stupňů. Odtud je k 451 stupňům Fahrenheita, co bys Magnesií Literou dohodil a s Terrym Foxem zbytek doběhl. Kdo hoří, má za tři. Kdo boří, je nejlepší stavitel. Uvolnit pravidla, vymknout stavidla. Před nesmyslem, za nesmyslem — helemese, stojí smysl. Kluzký, vratký, ale náš. Ráno cwrw, večer pivo a k obědu buřtguláš. Iechyd dda! Radim Kopáč

Horrory roků představují výbor esejí, glos, kritik a recenzí, které autor publikoval v literárních časopisech v letech 2010 až 2015. Finále knihy tvoří osobitě pojaté kalendárium převážně literárních událostí a chronologie uměleckých vítězství a proher posledních dvaceti století. Devízou knihy je Linhartův svérázný humor, hravost a nebývalá sečtělost. Název knihy odkazuje nejen na autorovu parafrázi Napoleonova výroku: Vojáci, dvacet století hledí na vás!, ale též k častým citacím o příměrům z literatury imaginativní a hrůzostrašné.