Stanislav Kolíbal Reihenfolge der Bücher

Stanislav Kolíbal (*1925) náleží k zásadním osobnostem českého výtvarného umění posledního více než půlstoletí. Tato nestandardně komponovaná publikace obsahuje v jednom „těle“ dvě části. V té první, levé, se nachází rozhovor s umělcem o jeho životě a tvorbě, který vedl publicista a kritik Josef Chuchma; zároveň je tu na fotografiích Kolíbal zachycen při setkáních, během nichž kniha vznikala. V pravé části publikace pak čtenář nalezne obrazovou přílohu s reprodukcemi autorových děl, která je členěna tak, že obsahově komunikuje s jednotlivými kapitolami rozhovoru. Kniha, graficky upravená Kryštofem Doležalem, je vybavena doslovem v zahraničí dlouhodobě působící kurátorky, historičky umění a galeristky Mileny Kalinovské, která jako jediná Češka byla nominována na Turner Prize.

Česko-anglický katalog k výstavě konané 17. června – 2. září 2017 v Galerii Miroslava Kubíka v Litomyšli, jež představila díla Stanislava Kolíbala, Vlasty Prachatické a Markéty Prachatické. Textem doplnili Mel Gooding, Zdeněk Freisleben a Stanislav Kolíbal.

Třicátým jubilejním svazkem edice De arte jsou texty Stanislava Kolíbala. Shrnují v několika oddílech spíše drobnější literární útvary, například v kapitole V průběhu výstav ty, které jsou roztroušeny v katalozích. Jejich cena spočívá v tom, že přinášejí soustředěné úvahy nad konkrétním uměleckým postojem, problémem či jeho řešením v chronologickém řazení. Oddíl Pro sebe zahrnuje básně či spíše básně v próze, více spirituálního charakteru, často jde o jakousi vnitřní rozpravu s geometrií. Tedy naukou, která je jakýmsi svorníkem všech Kolíbalových talentů, ať již jde o sochařství, kresbu, architekturu, scénografii, typografii či ilustraci. Kapitola Jeden z rozhovorů je obsahem zřejmá, z mnoha existujících rozhovorů byl vybrán ten, který nejhlouběji opisuje opus umělcova života. Samozřejmostí edice De arte je zevrubný Životopisný přehled. Kniha je malou splátkou dluhu, který nakladatelství Arbor vitae vůči Stanislavu Kolíbalovi, jenž stál u kolébky jeho vzniku, cítí.

Když na sklonku života Pierre Reverdy (1889–1960) bilancoval svou básnickou tvorbu, napsal: „Myslím, že nejsem ani básník, ani spisovatel, ani umělec. Ale člověk, který nenašel jiný způsob, jak zůstat ve styku s životem, jak se udržet nad hladinou. Psal jsem, jako se chytáme záchranného pásu.“ Reverdyho eseje a poznámky o umění mají dvojí kvalitu – soudu velmi vzdělaného intelektuála a citlivosti básníka. Ve dvacátých letech dochází u Reverdyho k osobní krizi, pálí rukopisy a opouští Paříž. Rozhodne se pro samotu v Solesmes v blízkosti kláštera s proslulou školou gregoriánského chorálu. Zde po celý zbytek života zaznamenává své postřehy a úvahy, shromážděné postupně do tří knih Žíněná rukavice (1926), Můj palubní deník (1948), Páté přes deváté (1956). Výběr některých zápisků vyšel ve výboru Jiřího Pelána Palubník deník (1989). Přihlédli jsme k tomu a zaměřili se hlavně na nepřeložené části, věnované zvláště výtvarnému umění a principu tvorby, stejně jako na některé eseje vydané časopisecky.