Možná by došlo k tomu nejhoršímu, kdyby jednoho večera chudý švec neobdržel místo peněz za opravu střevíců od neznámého starce místo peněz útlý svitek papírů. A možná, že by se nezachránil ani malý David, který se tolik bál té hrůzy, která je všechny obklopuje. Svitek jim oběma zachrání život, ať už se kolem děje cokoli…
Nový román plodného spisovatele, scenáristy a výtvarníka Jana Kameníčka se v tom nejlepším slova smyslu vymyká z jeho dosavadní tvorby. Jde o impresi, podobenství, které velice výstižně zachycuje dusivou atmosféru pandemického uzavření v našich těsných místech. Těsných bytech, hlavách a zvyklostech. Jak už napovídá motto: To, co je pro jednoho dobro, pro druhého může být tím největším trestem. A tak se dostáváme do kosmu stárnoucího muže, který byl sám už před pandemií a nyní je milionkrát osamělejší – pro dobro věci, totiž aby nezemřel na novou nemoc! Jak šílené, jak strašné, když už celé roky hyne na nemoc starou jako lidstvo samo – na samotu. Stigma telefonování, léků na spaní se prohlubuje k nesnesitelnosti. Nesnesitelná absence blízkosti milovaných bytostí se ještě stupňuje s nevyžádanými návštěvami pomocníků, tak velice neznámých a cizích zodpovědných spoluobčanů. Lék nepřichází, světlo na konci tunelu leží možná na dně lahve s alkoholem, ale také možná až ve smrti. Dusivé, šíleně skutečné a přesvědčivé podobenství.
Krabice se mírně pohnula. Páni! Všecko se s Kačenkou náhle zatočilo, jako by vylétla do výšky pokoje, Fííí! a vznášela se dočista až u stropu, a najednou Bác! taková rána a Šup! proletěla pokojem přímo do krabice... To se stane každému z nás, že onemocní. Ale komu se poštěstí, že mu přinese dědeček krabici s hračkami? A že Kačenka najde svoje kamarády? Velký medvěd, autíčko a letadélko ji pomohou překonat horečky a těžkou nemoc.
Všechny pochybnosti se jednou stanou zdánlivými, uvozuje ve svých navýsost poetických vzpomínkách Jan Kameníček. I pochybnosti o sobě... Známe své příbuzné? Známe svou rodinu? Její přátele a místa našich setkávání? Chceme vědět i to, co by se nám nemuselo líbit? Jaké to je setkat se se svou dávno zesnulou tetou a hovořit s ní o rodinných klanech? Jaké to je zůstat sám v rodném domě, který komunisti vrátili zdevastovaný v restitucích. Zůstat sám s bytostmi, jež dávno odešly a možná již čekají? A jak souvisí idylické Jevany Fantů a Kameníčků s vraždou Jana Masaryka...?
Soubor Procity mapuje literární vývoj českého spisovatele Jana Kameníčka, jehož tvorba byla výrazně ovlivněna studiem na konzervatoři a celoživotním vztahem ke klasické hudbě. Nikdy nekončící hledání, opakované kladení otázek po smyslu života, jež bývá občas přerušeno nečekaným únikem mezi tóninami dur a moll k dodekafonii, spoutané pouze prolínajícími se slovy bez jakéhokoli řádu, bez interpunkce, forma tvořená popřením běžných jazykových a gramatických zákonitostí… Ve výsledku nezáleží na tom, jestli pátráme po osudu zmateného či ztraceného anonymního hrdiny či slavného hudebního skladatele, který pozvolna přichází o zrak. Jde především o způsob nazírání základních pojmů, jako je osud, vina, spravedlnost nebo štěstí. Kameníček nevolí způsob přímočarý, který by byl pro vypravěče snadný. Neulehčuje to ani čtenáři. Pokud však ten vytrvá, dočká se katarze, i když ne příliš optimistické. Řečeno slovy jednoho z Kameníčkových typických hrdinů: „Člověk nedojde ke štěstí, protože se mu bude stále připomínat jeho vina.“
O tom, co se stane, když se malému čertíkovi Lucifírkovi nedaří činit zlo. Nová moderní pohádka spisovatele Jana Kameníčka, která vypráví o hodném Lucifírkovi, který se rozhodl proti svému osudu bojovat a pomáhat lidem.
Jan Kameníček, pokračovatel Franze Kafky a Ladislava Fukse, i v druhém dílu Zdánlivých maličkostech, vzpomíná a pokorně radí, jak psát. Tato kniha je totiž neformální učebnicí pro začínající spisovatele. Je také sbírkou povídek a obsahuje ukázky klasických děl, jejich rozbory a analýzy. Autor píše o mnohých osobnostech české kultury. Zvláště pak o svém vzoru Karlu Čapkovi a Franzi Kafkovi, ale kupodivu také o zakladateli literatury pro mládež Jaroslavu Foglarovi, a znovu a dost upřímně se vrací ke svému učiteli Ladislavu Fuksovi.
Mínotaurův ostrov uzavírá trilogii započatou knihami Daidalova zoufalství a Ikarovy monology. I tentokrát sáhl autor pro název do antické mytologie, zatímco se nejprve nechal inspirovat velkým řeckým stavitelem, posléze jeho milovaným synem, do třetice připomíná osudové místo jejich společného vězení. Předchozí díly trilogie jsou povídkové knihy, poslední představuje kratší novelu. Hlavní hrdina vypráví o důležitých momentech svého života, formujících i ilustrujících jeho postoje. V novele Mínotaurův ostrov ožívá bohémské prostředí i nevyplněné ambice, marné pokusy stát se umělcem. Pro samotný příběh, vyjadřující touhu po svobodě a vlastní cestě, nemá význam, zda se hrdina chce stát malířem nebo čímkoliv jiným, bohémské prostředí však dobře ilustruje nebezpečí pádu z jedné pasti do druhé.
Kniha Zdánlivé zbytečnosti se zabývá technikou psaní a vlastní potřebou psaní, stavbou dialogu a monologu a také postupem, jak napsat povídku nebo rozhlasovou hru. Spisovatel Jan Kameníček má v tomto směru bohaté zkušenosti a může čtenáři leccos sdělit. Stejně jako technika psaní je důležité a zajímavé, co ho vedlo k tomu, že se začal věnovat tvorbě rozhlasových her, povídek i románů, s čím se musel potýkat a s kým se na své cestě setkával. Kniha Zdánlivé zbytečnosti není jednoduchým návodem, jak se stát spisovatelem. Jejím posláním je inspirovat a ukázat, že začít psát není nemožné. Její vzkaz je dokonce ještě jednoznačnější: Začněte konečně psát! Zdánlivé zbytečnosti jsou drobné postřehy, autorovy vjemy a originální detaily. Jsou kořením povídky nebo románu. Kdyby v povídce nebyly, nic by se jistě nestalo, příběh by dál měl svoji stavbu. Ale právě to specifické koření dává povídce nezastupitelnou zvláštnost, subjektivní vnímání…
Sbírka volně propojených textů, navazující svým názvem na autorův dřívější soubor Daidalova zoufalství, je tak jako u řeckého mýtu příběhem synovského hledání svého místa ve světě, snad neúspěšným vzletem na křídlech fantazie před rozpuštěním pojivého vosku a dopadem do mučivých vln nemilosrdné smrti. Od pokusu o útěk z maloměsta k umělecké profesi, přes boj s dominantními příbuznými a právo si osobujícími bytnými až po snové úprky do zneviditelňujícího prostředí, poeta stále trpí a zoufale dále hledá. My to však můžeme udělat tak, že si jeho pokus o vzlet vyložíme jako příklad, k němuž je třeba vzhlížet a jehož je třeba se s nadějí držet, neboť je možné, že jiné cesty není.