Miroslav Tomek Bücher

In Bildern von enormer Eindringlichkeit schildert der ukrainische Autor Serhij Zhadan, wie sich die vertraute Umgebung in ein Kriegsfeld verwandelt. Und er erzählt von unbeirrbaren Menschen, die der Angst und Zerstörung ihre Selbstbehauptung entgegensetzen. Ein junger Lehrer will seinen Neffen aus der Schule, die unter Beschuss geraten ist und keine Sicherheit mehr bietet, nach Hause holen. Durch den Ort zu kommen, in dem das zivile Leben zusammengebrochen ist, dauert einen ganzen Tag. Der Heimweg wird zur Prüfung. Die beiden geraten in die unmittelbare Nähe der Kampfhandlungen, ohne mehr sehen zu können als den milchigen Nebel, in dem gelbe Feuer blitzen. Maschinengewehre rattern, Minen explodieren, paramilitärische Trupps, herrenlose Hunde tauchen in den Trümmern auf und apathische Menschen stolpern orientierungslos durch eine apokalyptische urbane Landschaft. »Auf diesen Roman haben wir Ukrainer gewartet.« Katja Petrowskaja

Ukrajinský básník Váno Krueger (1986) je první známý nekrokomunista v naší galaxii. Čtenáře sevře do pařátů a odnese ho do Krasnokruegersku, města rudých stínů, kde komunistická mytologie vzkvétá tak, jako by se Velký říjen odehrál loni. Tenhle lidový komisař pro ideologii nechává ve svých básních vstát z hrobů Stalina, Beriju i Zoju Kosmoděmjanskou, aby se obloukem přes KLDR a Karadžiće dostal až k německému pornu. Zaživa pitvá postavy, symboly a rituály sovětských dob.

Kam patří Bělorusko? Na Západ nebo na Východ? Co ho pojí s jeho nejbližšími sousedy a co ho od nich odlišuje? Existuje něco jako „běloruský světový názor“? Právě na běloruský světový názor se zaměřuje Ihnat Abdziralovič (vlastním jménem Ihnat Kančeuski, 1896–1923) ve svém dnes už klasickém eseji Odvěkou cestou, napsaném a vydaném v roce 1921 ve Vilniusu. Jeho autor byl osobností na svou dobu výjimečnou: studoval přírodovědu a literaturu, účastnil se ukrajinského národního hnutí, byl činný v běloruském družstevním hnutí, zajímal se o filosofi západní i východní, včetně jógy a teosofie, byl některými současníky považován za vizionáře… Předčasná smrt na tuberkulózu mu bohužel nedovolila rozvinout své nadání, zanechal nám však alespoň tento esej, který je považován za zakládající dílo běloruské filosofie 20. století a k němuž se stále vrací nové generace běloruských intelektuálů. Kulturní, historické a geopolitické otázky (i odpovědi), které autor dokázal zformulovat, zůstávají aktuální i v dnešní době, kdy Bělorusko s obtížemi hledá cestu od postsovětského autoritářství k demokracii.

Které zvíře má nejvíce zubů? Co je klinománie? Od kdy pereme v pračce? Co to byla bramborová válka? Odpovědi na tyto i další záludné otázky přináší každou sobotu a neděli ve vysílání Českého rozhlasu Encyklopedie Radiožurnálu. A protože se tyto zajímavé informace v éteru jen mihnou, přicházejí autoři encyklopedie již podruhé s jejich knižním vydáním. Publikace Proč má zebra pruhy aneb Chytrej jak rádio 2 nabízí to, co se v běžných encyklopediích nedočtete. Stručnou a zábavnou formou představuje nová a neznámá fakta a zajímavosti z oblasti historie, medicíny, kultury, společenských či přírodních věd. A nejen to – snaží se také přijít na kloub mnohým populárním mýtům či nahlédnout pod povrch toho, co se každodenně děje kolem nás.

Otto von F., Literaturstudent aus der Westukraine, lebt in Moskau, dem »fauligen Herzen des halbtoten Imperiums«. Im Wohnheim des Gorki-Instituts hocken die poetischen Hoffnungen aus der sowjetischen Provinz aufeinander, künftige Vertreter der jungen Nationalliteraturen, die Gedichte in mittelalterlichem Jiddisch, ukrainische Verspoeme und usbekische Songstrophen verfassen. Es ist Anfang der neunziger Jahre, die Stimmung gereizt, der Wodka knapp … An einem nassen Maitag zieht er los, um Geschenke in der »Kinderwelt« zu besorgen, dem Kaufhaus direkt neben dem KGB-Gefängnis Lubjanka. Er verirrt sich in Fluren und Treppenhäusern, landet in den Tunneln der Kanalisation und gerät in die Gewalt von Geheimdienstbeamten, die hier unten ein Rattenheer züchten. Was Otto von F. in den Katakomben unter dem Kreml und auf den Gleisen der geheimen Regierungsmetro widerfährt, das erzählt sein Vergil durch die Hölle Moskaus, Juri Andruchowytsch, mit Sarkasmus und groteskem Witz. Moscoviada, Andruchowytschs erfolgreichstes Buch, ist von überraschender Aktualität. Das neoautoritäre Rußland, der eifernde Nationalismus, die Verklärung der kommunistischen Epoche, der chauvinistische Kitsch, der ideologische Druck – all diese Gespenster werden in einem karnevalesken Spektakel unter panischem Gelächter zum Teufel gejagt.

Charkiw 1993. Sowjetische Kriegsveteranen und neureiche biznesmeny lauschen im Konzertsaal einem amerikanischen Erweckungsprediger. In ehemaligen Komsomolbüros der ostukrainischen Metropole residieren Werbeleute. Das Jugendradio bringt in Kooperation mit London ein Feature über die »irische Volksmusikgruppe Depeche Mode« und die Rolle der Mundharmonika beim Kampf gegen kapitalistische Unterdrückung. Durch diese hybride Szenerie irren drei Freunde – Dog Pawlow, Wasja Kommunist und der Ich-Erzähler Zhadan, neunzehn Jahre alt und arbeitslos –, um ihren Kumpel Sascha Zündkerze zu finden. Sie müssen ihm mitteilen, daß sich sein Stiefvater erschossen hat. Ihre Suche führt sie auf ein verfallendes Fabrikgelände, wo sie eine Molotow-Büste klauen, ins Roma-Viertel zu einem befreundeten Dealer und schließlich per Nahverkehrszug ins Pionierlager »Chemiker«, wo Zündkerze als Betreuer arbeitet. Depeche Mode, Zhadans erster Roman, führt mitten hinein in die Anarchie der postsowjetischen Umbruchszeit und entfaltet ihre enorme ästhetische Produktivkraft.