Pavel Janoušek Reihenfolge der Bücher

Komplexní lexikografická publikace soustřeďuje základní informace o klíčových dramatických dílech (textech i jejich inscenacích), která podstatným způsobem zasáhla do literárního a divadelního vývoje a která spoluutvářejí obraz české literární a divadelní kultury. Jde o slovník takzvané dílocentrické povahy, jehož úkolem je zaplnit podstatnou mezeru v českém výzkumu v dané oblasti, a přinést tak odborné veřejnosti publikaci, která formou cca 100 slovníkových hesel podává ucelenou zprávu o vývojových proměnách českých divadelních her první poloviny 20. století.

Antologie představí veřejnosti dvanáct pozoruhodných divadelních a pět rozhlasových her, které vznikly anebo byly uvedeny v období protektorátu a z nichž zhruba polovina není čtenářsky dostupná, či dokonce nikdy nebyla publikována. Cílem svazku je vytvořit představu o dobové původní dramatické tvorbě, což bude v knize podpořeno také úvodními odbornými studiemi o dramatické produkci a o divadelním a rozhlasovém prostředí za okupace.

Cílem knihy je pochopit proměny české literatury mezi zářím 1938 a květnem 1945 neboli jak ji měnily a formovaly události jako německá okupace, protektorát Čechy a Morava, vypuknutí 2. světové války, proměny situace na frontách až po osvobození Československa. Stranou nezůstává ani specifická domácí „předehra“ k těmto dějům, tedy období po mnichovském diktátu a během druhé republiky. Kniha sleduje souvislost mezi tvůrčí volbou tématu a okolnostmi, za nichž probíhala. Nevěnuje se přitom jen literatuře v užším slova smyslu, tj. poezii, próze a dramatu s uměleckými ambicemi a pro dospělé, ale též literatuře faktografické a populární, jakož i literatuře pro děti a mládež. Stranou nezůstávají ani vztahy mezi literaturou a divadlem, rozhlasem či filmem nebo literární rozměr dobového městského folkloru či školní literární výchova.

Titul knihy Pavla Janouška poněkud klame: představuje ji jako soubor jednotlivých studií a ponechává stranou, že tyto rozmanité pohledy na literární (a divadelní) vědu, jakož i na samu uměleckou tvorbu a na formy její reflexe a prezentace spojuje snaha pochopit „pravidla hry“. Autor navazuje na svou starší publikaci Černá kočka aneb Subjekt znalce v myšlení o literatuře a jeho komunikační strategie (Academia 2012) a prostřednictvím dílčích analýz konkrétních témat, děl a procesů usiluje pojmenovat základní trendy, metodologie, ale také mytologie, módy a subjektivní motivace, které utvářely a utvářejí jednotlivé podoby literárního i literárněvědného života. Společným jmenovatelem jednotlivých sond je tak Janouškova neustálá potřeba prověřovat zdánlivé samozřejmosti, jež utvářejí proměnlivé způsoby dobového myšlení. Sbližuje je však i skeptická reflexe aktuálního směřování zkoumaného oboru k jednorázovým konceptům, což autor vnímá jako přístup, jenž sice reflektuje stávající metodologickou pluralitu a postmoderní hodnotový relativismus, současně ale mnohdy také otevírá prostor pro prázdná gesta, skrývající se za momentálně atraktivním designem.

Kniha obsahuje příspěvky z 36. ročníku plzeňského sympozia, v jehož rámci pokračovala debata o civilizačních kolapsech a regeneračních procesech. Více než tři desítky vědců zde z různých perspektiv nahlížejí na události, jež v 19. století vyvolávaly vzrušení a neklid v obyvatelstvu českých zemí – od povodní a požárů přes dopravní neštěstí až po státní bankrot. Autoři v jednotlivých kapitolách pozorují, jak na takové události reagovali spisovatelé, jak je zobrazovali výtvarní umělci, a také uvažují o strategiích zvládání následků katastrofického dění, které se uplatňují nezřídka i v dnešním světě (například životní pojištění nebo předpisy požární ochrany).

Tato monografie se soustředí na vykreslení literárních snah Vl. Macury od juvenilní básnické tvorby v časech ostravského mládí přes léta studentská až po dobu, kdy se stal uznávaným sémiotikem a spisovatelem. Analyzuje jeho odborné publikace, které zásadně proměnily naše vnímání českého národního obrození i kulturu socialistickou, a věnuje se také vývojovým proměnám jeho díla prozaického. Cílem je zachytit celoživotní jednotu postoje a tvorby, propojování seriózní literární a vědecké práce se smyslem pro hru a mystifikaci chápanou jako akt kreativní semiózy.

Cílem knižní studie je postihnout pravidla platící v agonálním prostoru, do něhož literární znalci svými promluvami a texty jako subjekty vstupují a v jehož rámci jsou vzájemně poměřováni, posuzováni a hodnoceni. Autor přitom vychází z předpokladu, že myšlení o literatuře spoluformuje nadosobní paměť určitého kolektiva (tradičně národa, ale stále více i samotné vědecké komunity) a současně je také prostorem pro individuální tvořivost znalců. Literární historiky, teoretiky, kritiky či učitele interpretuje jako aktivní účastníky řečových her, kteří musí své názory a koncepty formulovat a prosazovat v kooperaci a konkurenci s ostatními, což je také nutí volit jisté role a strategie. A protože si je vědom také toho, že pravidla hry jsou v čase proměnná, zachycuje rovněž posuny v myšlení o literatuře od pozitivistického důrazu na fakta přes víru, že klíčem k poznání je volba správné metody, tedy obecně aplikovatelného postupu, až po současnou konceptuální literární vědu, která hodnotově preferuje jednorázové demonstrace novosti, kreativity a neopakovatelné jedinečnosti.

říručka vykresluje proměny české literatury v druhé polovině 20. století, v desetiletích, kdy její osudy výrazně spoluurčovaly komunistická utopie, pragmatická snaha režimu mocensky ovládnout všechny roviny veřejného a soukromého bytí, ale i rozmanité způsoby občanské a umělecké rezistence vůči tomuto ideologickému a mocenskému nátlaku. Přehledným způsobem prezentuje základní informace o dobovém literárním životě a o proměnách literární tvorby ve třech základních druzích (v poezii, próze a dramatu) a ve třech komunikačních okruzích, vynucených kulturní politickou státu, tedy o umělecké literatuře vydávané v oficiálních nakladatelstvích, v samizdatu a exilu. Textově příručka vychází z předchozího – čtyřsvazkového – kompendia autorského týmu. Na rozdíl od něho však není věnována odborníkům, ale svým rozsahem a výběrem základních údajů má aspiraci oslovit studenty i širší veřejnost zajímající se o problematiku české literatury daného období.

Sborník autorových literárních kritik české prózy přelomu 20. a 21. století, původně publikovaných na stránkách Tvaru a dalších časopisů do konce roku 2008. Některé z nich mnohdy vycházely pod pseudonymem. Autorovy kritiky české prózy, abecedně uspořádané v přítomném sborníku, představují svébytné a originální texty charakterizované snahou o systematické začlenění ve smyslu dobového a literárního kontextu uplynulých dvaceti let. Většina recenzovaných autorů je zde představena dvěma díly, přičemž jedna z recenzí je podepsána pseudonymem, druhé autentickým jménem Pavla Janouška. Oba přístupy pozoruhodně akcentují vzájemné polarity. Pod pseudonymem (Alois Burda) publikoval Pavel Janoušek knihu recenzí Poslední súd aneb Můj život v kritice (2001). Jinak se autorsky podílel na řadě dalších, samostatných i společných, literárních kompendií. Rovněž se významně zapsal do dějin divadelní kritiky.