In Reisebildern aus Tel Aviv, Berlin, Leipzig und Wien, in Erinnerungsmomenten einer fast entrückten Kindheit, in erzählten und geträumten Geschichten, in Wahrnehmungen, die ins traumatisch Visionäre oder in die glückhafte Epiphanie umkippen, hält Imre Kertész einen existentiellen Epochenwechsel fest - erfahrungsbereit, erschüttert, ungläubig.
Životopisná próza vynikajícího maďarského spisovatele a básníka romského původu Tamáse Jónáse (1973) vyšla v roce 2013. Kniha představuje cyklus intimních, silně lyrizovaných příběhů z dětství, jejichž vůdčím motivem je vzpomínka na otce. Ten je v próze přítomen jako princip i strašák, vzor i antivzor, a především jako adresát komplikované synovské lásky. Péter Esterházy charakterizoval Tamáse Jónáse slovy „Tamás Jónás je plný příběhů o chudobě, o pocitu bezmoci, o bolesti, o lásce, o tělu, o bohatství a da capo: o chudobě – je plný příběhů a je plný nadání“.
Maďarský bohemista, literární vědec, estetik a vysokoškolský pedagog István Vörös je především básník, třebaže doma i v zahraničí jsou oceňovány i jeho prózy a dramatické texty. A básník je to nápaditý, hravý, nekonvenční. Všechny uvedené kvality zcela samozřejmě a přirozeně uplatňuje rovněž ve svých odborných reflexích. Sám je označuje za myšlenkové experimenty oscilující mezi studiemi a eseji. Jejich důležitou vlastností je pak permanentní sebereflexe, komentování vlastních postupů a výkonů. Ne nadarmo se Vörös považuje za postmodernistu, autohermeneutika patří k základním rysům tohoto fenoménu.