Zdeněk Volf Bücher

Promyšleně komponovaný výbor poezie autorů domácích i zahraničních, proslulých i téměř neznámých, zachycujících něco podstatného ze soužití lidí a jejich domestifikovaných průvodců, pomocníků, živitelů nebo přátel. Antologie není statickým pohledem na zvíře, ale dynamickým obrazem živé atmosféry, která se dnes vytrácí a kterou je proto zapotřebí znovu objevovat. A právě v tom nám pomáhá tato kniha. Tím spíš, že se v ní poezii dostává výrazné podpory, jakou jsou fotografie Jindřicha Štreita, vytvářející sjednocující a umocňující rámec.

Průřezová antologie představující v jedenácti oddílech kratší básnické útvary sto třiceti českých básníků. Knihu doprovází úvodní esej a také závěrečná poznámka editora, v nichž je osvětlen výběr textů a způsob práce při jejím vzniku. Antologie – tematizující tzv. krátkou báseň – zahrnuje časové rozmezí od doby K. H. Borovského, přes E. Bondyho, I. M. Jirouse či V. Fischerovou, až po současnost. „Výběr textů je výsledkem dlouhé, metodické a zasvěcené práce, za kterou je četba desítek a desítek básnických sbírek a meditativní přístup,“ poznamenává na zadní obálce Sylvie Richterová.

Šestá básnická sbírka Zdeňka Volfa zaujme texty, jejichž „síla spočívá ve skutečné osobní výpovědi, namnoze až zpovědi, která s sebou přináší nezvyklou otevřenost“ (Petr Hruška). Volf se projevuje jako dědic transcendentální expresivity autorů typu Vladimíra Holana, Bohuslava Reynka či Jakuba Demla. Dramatickým dějem jeho textů, hluboce prodchnutých vírou, je ale spíše „selhávání, střetání se s vlastní i cizí nedokonalostí, slabostí, ´neobejmutelností´ světa, který je vždy znovu a znovu potřeba promýšlet i prociťovat na samé hranici lidského vypětí. Čtenář dostává do rukou poezii, jež strhává neobvykle poctivým pokusem zformulovat v sobě hlubokou (a vždy jistě problematickou) empatii ke světu“.

Básník Zdeněk Volf pokračuje v obkračování tak křehkého nezachytitelného fenoménu, jímž je krátká báseň, a ve svém eseji „K individuaci krátké básně / Oknem překladu“ předkládá toto téma na příkladu krátkých básní ze světové literatury oknem (českého) překladu. Esej doprovází ukázky krátkých textů od čtyřiceti autorů, jež doprovázejí minimalistické kresby malířky Inge Koskové.

Druhá básnická sbírka Zdeňka Volfa zkoumá vztah mezi transcendentnem a každodenností, přičemž autor se vyhýbá dualitě nebe a země. V jeho verších se opakovaně objevují postavy jako Pán, Bůh, Kristus a Maria, které se stávají součástí každodenního života. Volfovy krajiny, konkrétně Beskydy, jsou pečlivě pozorované a geograficky určité. Autor se snaží nalézt v pevných slovech ještě pevnější významy a spojuje věci, čímž z mála vytváří ještě méně. Jeho poezie má silný zkušenostní základ a přitom se zaměřuje na přítomnost transcendentna, které se snaží uvést do souladu se složitostí života. Volfův přístup není konfliktem mezi empirismem a mystikou; jeho básně vyzařují jakousi hranatou něhu. I když některé obrazy mohou působit neotesaně, jde o verše, které vyrůstají z pevných hodnot a jsou zpracovávány s důsledností a vášní. Volfova poezie se nevydává na cestu eruptivního a hravého stylu, ale upřednostňuje sdělení. Zajímá ho spojení všedního s univerzálním, přičemž lidská existence je v jeho verších napjata mezi prostými jednotlivinami a transcendentními abstrakty. Zkušenost a víra se prolínají a vedou k dialogu, přičemž se objevuje kontrast mezi empirickým a mystickým pohledem.

Zdeněk Volf po svých abrahámovinách vyzrál v básnického umělce, který si zaslouží větší pozornost. Jeho poslední sbírka není „posledním pohledem“ v české poezii, ale dokladem jeho tvůrčího dozrávání. Volf zůstává věrný svému naturelu a jeho dílo má charakter básnického zápisníku, žánru určeného pro zralé a poučené básníky. Autor balancuje na básnickém laně, kde každý krok může znamenat pád. Tato vůle a odhodlání podstupovat estetické riziko dodává jeho básním rozervanou robustnost, s níž pronáší své verše na „modlitebním molu“ života. Prostor, ve kterém se Volf pohybuje, je určený pro chůzi po zemi, nikoli pro rozprostření křídel. Každý pohyb, ať už jde o pokleknutí v kapličce, kydání hnoje, venčení psa či milování, se mění v rituál. Tento aspekt se zdá být nejtypičtějším rysem Volfovy poezie, kde každodenní činnosti nabývají hloubky a duchovního rozměru.

Zdeněk Volf i v této sbírce zkoumá to, co zná nejdůvěrnějí a nejvíce. To znamená, že naslouchá vlastním pocitům a otevírá vnitřní svět, z něhož pak tryskají sofistikovaná básnická sdělení. Na jedné straně v nich vystupují umělci různých dob a časů, na druhé se tu ovšem projevuje až drásavá emocionální obnaženost, rámovaná rozechvělým, přesto ale pevným sevřeným tvarem. Volf má nepochybně dar pro úsečnou, vystižnou zkratku, která ještě více a naléhavěji zpřítomňuje současný svět plný pochybností, v němž se jednou z mála jistot stává ponejvíce porozumění a přítomnost blízkého člověka, představující jedinečnou podobu lásky, která v úžasu poetického podobenství extaticky stoupá až do zázračných výšin liturgického zpěvu.

Almanach k šedesátinám básníka Víta Slívy (*11. 1. 1951). Básník Vít Slíva (nar. 11. ledna 1951 v Hradci u Opavy - dnes Hradec nad Moravicí) se stal vzorem, rádcem, učitelem, pomocníkem a zvlášť dobrým přítelem mnoha začínajících i zkušenějších básníků, z nichž někteří mu tímto sborníkem vzdali hold u příležitosti jeho 60. narozenin.