Petr Čermáček Bücher

Odstoupit od sebe… z moravského pánevního dna na pláže ostrova Holdoya, vystavené jen vodním či nebeským norským živlům. Dosavadní Čermáčkova poezie tím nabyla nebývalého zprostornění, ne nehodného Robinsona Jefferse či Saint-John Perse. Cykly studničních básní hloubené volným veršem, tajícím náběhy na haiku, se tak střídají s přílivy/odlivy širokodechých verset, v nichž se sémanticky mísí – ba až vyřezává – vše předmětné, prožité, jakož načtené či snové. Metanoia… nikoli však v teologickém, nýbrž v básnickém, litanickém smyslu, takže i ty nejprivátnější deníkové záznamy ještě dlouho po návratu do svých stop se znovu a znovu transformují v příboje a rozkyvy jak krouživého poklidu a bezpečí, tak děsivosti víru, v němž může být nic ve středu všeho.

Básně z let 2004-2007. Autor opět potvrzuje svou koncentraci na výrazovou rovinu, básně jsou po jazykové stránce osobitě přehýbané, a tak místy dochází k velmi působivým vazbám mezi vyjádřením a obsahem.

Druhá sbírka autora, který se přihlásil ke slovu spolu s mladou generací spirituálně orientovaných autorů v polovině uplynulé dekády, nyní přináší verše z let 1998–2001. Opět zde nacházíme známé motivy, avšak vidění krajiny, lidského údělu i hledání přesahů existence je nyní zřetelně dospělejší a svébytnější. Čermáček mechanicky nepřejímá a nesetrvává v jedné z poetik, ale obohacuje poezii zajímavým kontrastem tzv. vysokého a nízkého, sakrálního a profánního, podobně jako kdysi např. Jakub Deml, k jehož odkazu se ostatně v jednom z oddílů hlásí.

Petr Čermáček je básník-krajinář. Zatímco ve svých starších sbírkách se jeho pohled více upínal k horizontům (a přesahům) vezdejšího světa, ve své nynější tvorbě často ohledává prostory blízké každodennosti. Čermáček dokáže postát v místech, která lhostejně míjíme. Rozkrývá historii všedních obrazů i událostí. Dokáže zachytit obyčejné věci ve chvílích, kdy jsou nakrátko obtěžkány skrytými významy. Je to poezie „v určitém měřítku", poezie, která si žádá soustředění a naši spoluúčast. Odměnou může být poznání, že i v bílé je k zahlédnutí řada dalších odstínů.

Text sbírky je důsledně psán tzv. du-formou a její specifikum, básnické sebeoslovování pointuje se tu ke grotesce filozofických maxim („Už jdeš, jen ses zamyslel.“), tu k hravým imaginacím za účasti saint-john perseovské „logiky snu“ („Zjistit, které noční zvíře spásá ocúny.“), tu k rovině experimentu („Sny o snech. Moci si vybrat, vzpomněl by sis na něco jiného.“). Nejvíce sympatické se však jeví nejen opakované metanoie, ale samotné ohledávání hranic básnického obrazu a jeho textové i výtvarné reprezentace, navíc se zásadním vkladem básnické zkušenosti, nadhledu a nadsázky. Soubor tak tvoří jakési temně hravé výseky ze života, z většího celku, kde čím víc je lyrický subjekt odkrýván, tím víc mu jeho významy unikají („Vystoupil jsi z plachetnice v neznámé zemi. Někdy dávno před sebou.“).

Autorovo psaní, po léta pulzující v soustředných kruzích, se snaží uvidět, pojmenovat a tím i ochraňovat kusy světa, který se ještě dá — byť ne zcela neproblematicky — obývat. I v dnešních časech totiž kupodivu potřebujeme „promýšlet“ něco tak zdánlivě samozřejmého jako podlaha a strop. (Martin Stöhr)

Řecky psaný Physiologus ze 2. století shrnuje poznatky a domněnky o všelijakých zvířatech a bytostech, skutečných i smyšlených, ze spisů dřívějších autorů. Inspiroval středověké encyklopedie, lucidáře, bestiáře. Potkává se v něm realita i mýtus, věda i poezie. Inspiruje, vyzývá: napsat o svých mýtických zvířatech, smyšlených i skutečných, obyčejných i těžko uvěřitelných. O havranech, volavkách, o ještěrovi, který má třetí oko a dokáže až hodinu nedýchat, o staletých mlžích v bytelných lasturách, o medůzce, která umí převrátit svůj životní cyklus a vrátit se zpět na začátek svého života…

Kniha básníka Petra Čermáčka Skrčené dny je znovu úkrokem z už prošlapaných cest poetiky tohoto vynikajícího autora, který byl za své básně dvakrát nominován na prestižní Drážďanskou cenu lyriky. Ve své už jedenácté knize staví na protiváze, kdy krátké básně, v nichž vyniká každé slovo i to nedořečené mezi nimi, střídají básně dlouhé, plné nakupených slov, obrazů a snů, které se převalují přes sebe, variují a zase vrací. Skrčené dny přinášejí básně hledající rovnováhu v zaťatých časech. Skrčené dny vychází s ilustracemi autora.