Václav Umlauf Bücher

H.-G. Gadamer (1900-2002) gehört zu den namhaftesten Repräsentanten der philosophischen Hermeneutik. Sein Lehrer Martin Heidegger aus der Freiburger und Marburger Zeit (1923-1928) eröffnete mit der „Hermeneutik der Faktizität„ neuen Horizont der Interpretationslehre, deren Gipfel das Werk “Sein und Zeit„ (1927) darstellt. Seitdem ist die Hermeneutik zur einer der interessantesten philosophischen Disziplinen geworden. Das vorgelegte Buch setzt sich mit dem denkerischen Erbe Gadamers in drei Schritten auseinander. Die objektive Beschreibung der bekannten Hauptthemen (Geschichts-, Kunst- und Textdeutung) wird im zweiten Schritt um die kritische Begegnung mit anderen Denkern erweitert, die der bekannte Philosoph lebenslang schätzte (Habermas, Ricoeur, Derrida). Der dritte Schritt versucht, die verschwiegene Seite der untersuchten Hermeneutik zu entdecken, um die Deutungskunst in der Epoche „nach Gadamer“ neu zu gestalten. Dämonische Macht von Hermes und die Auslegunsgkunst des späten Heideggers melden sich in der Gestalt der „symbolischen Hermeneutik“ erneut zum Wort.

Hermeneutické eseje o filosofii dějin. Filosofie dějin se po bouřlivém rozvoji v 19. století postupně stala mezi filosofickými obory popelkou. Obě světové války a sjednocení Evropy po roce 1990 dodaly filosofickému hledání konečného smyslu lidského dobrodružství nové dějinné podněty. Eseje předložené v této knize jsou pokusem nabídnout jednotný pohled na dějiny od Homéra do současnosti, a to z dvoupólové perspektivy filosofie a historie. Z hlediska této hermeneutické elipsy je pak možné nejen porozumět dějinným proměnám pohledu na lidskou přirozenost a časovost, ale též spolu s autorem dospět k přesvědčení, že před filosofií stojí nový úkol: Jak formulovat smysl dějin pro začínající 21. století, totálně ovládané sociálnem, objektivitou, vědou a technikou?

Výklad dánského filosofa Sørena Kierkegaarda se považuje za obtížný nejen z filosofických, ale i z literárních důvodů. Václav Umlauf analyzuje interpretační přístupy několika současných kierkegaardovských badatelů a poukazuje na slabá místa jimi zvolených metod výkladu. Poté navrhuje vlastní interpretační strategii, která bere v úvahu nejen text, nýbrž i rétorické mody a pragmatický aspekt jednotlivých děl, a v neposlední řadě i životopisné údaje. Svoji metodu – kterou autor označuje jako sympatickou četbu a která nachází oporu nejen v současné hermeneuticky orientované filosofii, ale i v lingvistice a literární vědě – pak autor používá k výkladu Kierkegaardova díla, který člení do tří oddílů, věnovaných kategoriím existence, času a víry.