Román Poslední dny punku Gordana Nuhanoviće je výpovědí generační i degenerační. Generační proto, že líčí osudy pokolení, které se koncem 90. let pomalu loučí se svými mladými léty, a degenerační proto, že z pohledu někdejších pankáčů moderní chorvatská společnost zdegenerovala pod náporem nacionalizmu, katolicizmu a konzumu. Poslední dny punku jsou pokusem o hořkou grotesku, zobrazující bizarní poměry v čerstvě nezávislém Chorvatsku. Válka se Srby dávno skončila, ale legální a ilegální mocenské struktury v městečku na východě Chorvatska ji vedou dál – tentokrát proti zrádcům ve vlastních řadách. Hlavní hrdina, novinář znechucený poměry v bulvárním tisku, se vrací do rodného města a přidává se k donkichotskému boji svých kamarádů z mládí za revitalizaci místní punkové scény. Avšak mocní upřednostňují jinou kulturu a jinou hudbu, které prosazují svéráznými přesvědčovacími metodami – od povinných kurzů společenského tance pod taktovkou kulometu až po násilné vymítání ďábla.
