Pavla Machalíková Reihenfolge der Bücher

Biblický text Zjevení sv. Jana, zvaný Apokalypsa, a s ním spojená vizuální představivost zahrnovaly již od středověku dva póly. Na jedné straně líčení apokalyptických pohrom a zkázy světa asociovalo zkázu v přeneseném slova smyslu a s apokalypsou byly spojovány společenské krize, otřesy a válečné hrůzy. Na straně druhé text vrcholí silným tématem naděje. Apokalyptické vize tak zahrnovaly i obrazy nového světa, obnovy společnosti a útěchy pro jednotlivce. Kniha představuje širokou škálu inspirací knihou Zjevení ve výtvarném umění od středověku až do současnosti. Zaměřuje se především na díla vzniklá v českých zemích, avšak pozornost věnuje i zahraničním pracím, které byly na tomto území přítomné a měly určitý ohlas. Kromě klasických cyklů ilustrované Apokalypsy (Karlštejnská Apokalypsa, Albrecht Dürer) či kontrastních motivů Posledního soudu a vizí nového světa, zpřítomňuje podoby obou pólů tématu v moderním a současném umění (Jan Koblasa, Václav Boštík, Pavel Nešleha, Josef Bolf ad.). Úzce výběrově jsou prezentovány i ohlasy Apokalypsy v hudbě a literatuře, a to prostřednictvím okruhu českého undergroundu v době tzv. normalizace, v němž hrála apokalyptická symbolika významnou roli. Kniha je koncipovaná jako doprovodná publikace ke stejnojmenné výstavě, pořádané ÚDU v Západočeské galerii v Plzni (říjen 2023 – březen 2024).

Josef Mánes jako malíř, kreslíř, dekoratér i autor předloh pro užité umění či architekturu. Josef Mánes jako tvůrce, do něhož vkládala česká obrozenská společnost naděje na vytvoření národního umění. Jako enfant terrible domácí umělecké scény, zneuznaný umělec, ale také zábavný společník. A v neposlední řadě Josef Mánes jako autor idealizovaný i zprofanovaný v různých kulturně politických souvislostech. Tyto různé tváře Josefa Mánesa ukazuje kniha, která je výsledkem badatelského projektu a společné práce kolektivu autorů, jejichž cílem bylo představit klíčovou osobnost českého umění 19. století v kontextu soudobé evropské tvorby a z aktuálních pozic dnešních dějin umění.

Mýtus lidu jako základu národa tvořil páteř národního hnutí a obecné přijetí národní identity přímo určovalo úspěch utváření moderního českého národa. Venkovský lid byl většinou považován za uchovatele národního jazyka a odsud rostl kult lidu a venkova. Konstrukty lidu a lidové kultury hrály v dlouhém 19. století významnou úlohu. Autoři příspěvků v knize sledují toto téma z různých pohledů. Soustředí se přitom na způsoby akceptace a prezentace tradiční venkovské kultury, na přebírání jejích formálních i námětových motivů v rámci výtvarného umění, literatury či hudby, ale také na fázi zpochybňování jejího významu.

Vydáno u příležitosti stejnojmenné výstavy, konané v Západočeské galerii v Plzni ve výstavní síni "13" ve dnech 20. března - 9. června 2019

Výtvarné umění a lidová kultura v českých zemích 1800–1960. Venkov, lidové tradice a výtvarná kultura venkovského lidu jsou v různých formách součástí našeho života. Kniha představuje a interpretuje zdroje a podoby zájmu o venkovské prostředí od počátku 19. století do šedesátých let 20. století. Věnuje se objevování venkova a jeho obyvatel kolem roku 1800 v souvislosti s kultem přírody a zkoumání „přirozených“ počátků společnosti, moderních národů a jejich kultury i charakteru. Zaměřuje pozornost na lidovou kulturu jako zdroj národního umění, mytizaci venkova jako exotického prostředí nebo na lidové umění inspirující kubismus a historické avantgardy. Závěr knihy se zabývá politizací folkloru v 50. letech 20. století i jeho obsahovým vyčerpáním. Kniha pojímá vedle architektury, obrazů, soch, kreseb, grafik a fotografií českých, ale i zahraničních umělců i vybraná filmová díla.

V klasickém vymezení filozofa Josiaha Royce z roku 1908 se výklad loajality chápal jako povinnost, která klade neosobní, resp. nadosobní závazky nad pocit osobní odpovědnosti. Metoda, která našla své využití ve výzkumu jazyka loajality i v pracech historiků, se stala tématem 35. ročníku mezinárodního interdisciplinárního setkání k problematice 19. století. Téměř čtyři desítky specialistů z oboru literární historie, dějin umění, muzikologie, sociologie, historie a dalších příbuzných oborů diskutovaly o vztahu jednosměrné či oboustranné loajality Čechů k Habsburkům i Němcům, panovníků k poddaným, katolíků k jinověrcům, občanů k politickým institucím nebo šlechtě. Výsledky sympozia přináší tento svazek doplněný dobovými vyobrazeními.

Dětský svět je jednou z oblastí, jíž se dotklo s nebývalou intenzitou moderní umění. Velkou pozornost mu věnoval malíř a spisovatel Josef Čapek, jehož tvorba pro děti zaujímá v české kultuře jedinečné místo. Inspirovala navíc i další umělce, kteří nalezli k dětskému světu tvůrčí. cestu: básníky Františka Hrubína a Jana Skácela. Jejich sbírky Modré nebe (1948) a Kam odešly laně (1985) vznikly na motivy Čapkových kreseb s dětskou tematikou, poprvé zveřejněných na zvláštní výstavě v roce 1935. Skladatel Miloslav Kabeláč zkomponoval v roce 1950 cyklus dětských sborů Modré nebe s výmluvným podtitulem Knížka dětských zpívánek podle obrázků Josefa Čapka a na slova Františka Hrubína pro dětské hlasy a klavír. Publikace Nespatříte hada představuje tyto vzájemné vztahy. Současně se zabývá také obecnějšími otázkami, jaké pro moderní české (a evropské) výtvarné umění, literaturu a hudbu otevíralo téma dětského světa, dětského tvoření a poté umělecké tvorby pro děti. Tvůrčí přístup Čapka, Hrubína, Skácela a Kabeláče je specifickým dokladem multimediálních inspirací v moderním umění, které nepřestávají být aktuální ani v současnosti. Aby byla tato multimediálnost zpřítomněna i v knize, je její součástí CD, obsahující nahrávku Kabeláčovy skladby, provedenou dětským pěveckým sborem Radost, a recitační pásmo Hrubínových a Skácelových veršů v podání Dismanova rozhlasového dětského souboru.