Jean Verdon Bücher

Tristan şi Isolda, Eloisa şi Abelard, Perceval şi Blanchefleur, Lancelot şi Ginevra - dragostea i-a inspirat mereu pe autorii din Evul Mediu. Trubadurii propun o artă de a iubi şi elaborează o „hartă a tandreţei". Chiar dacă pentru Biserică dragostea este o pasiune neliniştitoare, care trebuie supravegheată, limitată şi reglementată ritual, ea este omniprezentă: legitimă sau ilegitimă, platonică sau carnală, iubirea îmbracă o mare diversitate de forme. Fin'amor, triumfător în secolul al XII-lea, coexistă cu robustul materialism din fabliaux, nuvelele îndrăzneţe ale lui Boccaccio cu lirismul lui Petrarca... Istoric al Evului Mediu specializat în viaţa cotidiană, Jean Verdon face o bună sinteză a cunoştinţelor disponibile, pornind de la textele biblice şi patristice, liturgice, penitenţiale, de la predici şi alte scrieri teologice, ajungând la marea literatură medievală. Între Confesiunile Sfântului Augustin şi aventurile Cavalerilor Mesei Rotunde, autorul urmăreşte evoluţia sentimentelor şi a sexualităţii de-a lungul unei îndelungate perioade. Şi reuşeşte de multe ori să ne surprindă.

La 4e de couv. indique : "Au Moyen Age, ce sont essentiellement des hommes, et particulièrement des clercs soucieux en principe d'éviter les contacts avec le sexe faible, qui parlent des femmes. Ces sources définissent un idéal sans indiquer en quoi consiste la réalité. Les documents s'intéressent, surtout pour le haut Moyen Age, à deux catégories de femmes, les moniales qui se sont consacrées à Dieu et les grandes dames qui manifestent des qualités viriles. Il faut attendre les derniers siècles de cette période pour qu'apparaissent vraiment des femmes de basse condition, en particulier dans les lettres de rémission. L'histoire de la femme au Moyen Age comporte de nombreuses spécificités et Jean Verdon ne manque pas ici de mettre en valeur une thématique riche, allant des invasions barbares aux grandes découvertes."

Kniha představuje první pokus o zachycení dosud téměř neprobádaného území „volného času“ ve středověké Evropě. Postupně se seznamujeme s členěním času života středověkého člověka v běhu liturgického roku i roku práce, se slavnostmi, jež byly tím, co dodávalo životu prostých i vznešených barvu a chuť. Lidové slavnosti a především tanec, neustále odsuzovaný jako hříšný, lov a rituály jej provázející, turnaje s jejich okázalostí, pouliční divadelní představení, hazardní hry, intimní zákoutí lázní nebo čtvrtí lehkých holek ani četba, zábava povýtce intelektuální – nic z toho neuniká autorově pozornosti. Bohaté doklady z dobové literatury, od jejích vrcholů (Villon, Deschamps, Rabelais, Guillaume de Lorris) až po díla anonymní, dodávají knize poutavost a spád.