Václav Burian Reihenfolge der Bücher (Chronologisch)

Obsáhlý soubor rozhovorů, které Karel Kryl poskytl v letech 1968-1994, tvoří nejen jedinečný autoportrét jedné z nejvýznamnějších osobností české kultury druhé poloviny dvacátého století, ale i neocenitelnou kroniku doby, zachycující postřehy o stovkách osobností české a slovenské kultury, politiky a společnosti za dobu téměř čtyřiceti let. Téměř třetina rozhovorů je zde tištěna ve slovenštině - v jazyce, který Kryl miloval stejně jako češtinu. Rozhovory ze 60., 70. a 80. let zachycují Kryla bojujícího za svobodu a demokracii v Československu, rozhovory z let 1989-1994 jej představují jako prvního ostrého kritika chyb české a slovenské politiky a společnosti po roce 1989. Kniha je doplněna více než čtyřiceti unikátními fotografiemi a dokumenty, jmenným rejstříkem a ediční poznámkou. Svazek uspořádala a obrazovým doprovodem doplnila Marlen Krylová.

Výbor polonistických textů Václava Buriana zpřístupňuje v jednom svazku to nejhodnotnější, co autor napsal v letech 1981–2014 na téma polské kultury, literatury a společnosti. Kniha je rozdělena na tři tematické celky: v oddílu Svědkem Historie jsou zařazeny texty, v nichž autor přibližuje svůj osobní pohled na důležité události v Polsku 80. let, od vzniku Solidarity, přes válečný stav, až po postupnou demokratizaci vrcholící rokem 1989. Druhý oddíl, nazvaný Zprávy z cest, přináší málo známé cykly drobných úvahových zápisků vzniklých při Burianových pobytech v Polsku v letech 1993 a 1995. Byly publikovány na pokračování v Hanáckých novinách a zrcadlí podobu polské, ale také české společnosti postkomunistické éry. Třetí oddíl, Čtenář literatury, mapuje nejdůležitější Burianovy reflexe polské literatury, ať už jde o jeho časopisecké recenze, příležitostné studie, předmluvy k českým překladům, brilantní reflexe poezie nebo osobněji laděné chvalořeči na osobnosti současné polské kultury, jež počítal mezi své přátele.

Ve své poezii promlouvá hlasem jakoby ztišeným, ale pevným a dobře posazeným. Své básně sestavuje do cyklů a označuje tyto velice úsporné texty za „poznámky“. Šlo by je označit také za fotografie — fotografie chvil, fotografie myšlenek a fotografie citů. Také za fotografie úsměvů (jemný humor tohoto tvůrce a jeho láska k paradoxu, to by bylo samostatné téma) i úzkostí; ty se u Buriana spojují především s dějinami, básník má neustále na mysli osudy části světa, kde se měl narodit, ve dvacátém století, má je — řekněme — v krvi, ani jeho rodina nebyla ušetřena utrpení tak bohatě uštědřovaného dvěma velkými totalitními systémy našeho století.

Andrzej Stasiuk wäre lieber Rockstar geworden als Schriftsteller. Daß es anders kam, verdanken wir der verwunschenen Trostlosigkeit Warschaus, dem Realismus Godots, der Musik der Sex Pistols und Leuten wie Lou Reed und Jean Genet. Und einer permanenten Rebellion gegen Eltern, Schule, Armee und Gesellschaft. Im Dezember 1980, als das Kriegsrecht in Polen verhängt wurde, kehrte Stasiuk nicht mehr in seine Kaserne zurück und landete im Gefängnis. Nach seiner Entlassung wurde er als Held des Widerstands gefeiert. Doch er war weder Pazifist noch Dissident - er hatte einfach keine Lust mehr. Dieser in einem einzigen, langen Atemzug erzählte Bildungsroman in ironischer Absicht bestätigt, was Stasiuk-Leser längst wissen: daß seine poetische Kraft sich nicht nur einem gefährlichen Leben, sondern auch dem unverwandten Staunen über die Wirklichkeit verdankt.

Kniha rozhovorů z let 1996 - 1997 s politikem Jaroslavem Šabatou.

Protokoly siónských mudrců jsou nepochybně podstatnou součástí tzv. spiklenecké teorie dějin. Jsou jedním z článků dlouhého řetězu lidského podezírání, obviňování a obav. Ve známé knize Umberta Eca "Foucaltovo kyvadlo", věnované tajným společnostem i spiknutím, které osnují, čteme, že není nic snazšího než seznámit se s Protokoly siónských mudrců - stále se totiž někde objevují nová vydání. Skutečně, od chvíle prvního vydání roku 1903 vycházely Protokoly mnohokrát a jejich celkový náklad dosáhl několika, snad víc než deseti milionů výtisků. Vycházely (a nadále vycházejí) v různých jazycích - polsky i česky, rusky i slovensky, francouzsky i srbsky, ba i v arabštině a japonštině. pokaždé s úvodem či doslovem zdůrazňujícím pravost tohoto dokumentu. Výjimkou jsou dvě vydání, která se objevila téměř současně roku 1992. Jednou z nich je právě i kniha Janusze Tazbira, která se snaží čtenáře přesvědčit, že se v případě Protokolů setkáváme se zřejmým falzifikátem. Není to úloha vůbec snadná, uvědomíme-li si, kolik lidí má sklon pohlížet na minulost prizmatem spiklenecké teorie dějin. A Protokoly jsou klasickým příkladem právě takového pohledu na historii.

Přednášky shrnují vývoj židovské literatury napsané v jidiš, rozdělené na starou (do konce 18. století) a novou (19. a 20. století). I když má jidiš kořeny v německy mluvících zemích, vrchol raného období reprezentuje italský odkaz. Židovské posvátné texty jsou psány hebrejsky, avšak v diaspoře Židé užívali různé jazyky, včetně jidiš, který vznikl pod vlivem okolních jazyků. Miliony středoevropských Židů, kteří hovořili a psali v jidiš, se staly obětí nacistické genocidy, zatímco většina jidiš spisovatelů v SSSR zahynula během stalinské diktatury. Exil, zejména do Spojených států, nebo návrat do země otců, byly často jedinými možnostmi záchrany. Profesor CHONE SHMERUK, významný badatel jidiš literatury, se s tímto jazykem setkal nejen v knihách, ale i během svého studia na Varšavské univerzitě, kde byl jidiš jedním z živých jazyků předválečné střední Evropy. Tato kniha může českému čtenáři poskytnout první krok k poznání historie jidiš a kultury s ním spojené. Připomíná generace vzdělanců a prostých lidí, kteří tuto řeč kultivovali a dokázali, že je schopna vyjadřovat hluboká sdělení. I dnes, navzdory osudu svých uživatelů, zůstává jidiš důležitým nástrojem literatury a každodenního rozhovoru.

Dvojjazyčné vydání textů význačného polského básníka, prozaika, esejistu a překladatele. V roce 1980 byl Czeslaw Milosz vyznamenán Nobelovou cenou za literaturu, protože (jak se praví ve zdůvodnění) „s nekompromisní jasnozřivostí tlumočí ohrožení člověka ve světě ostrých konfliktů“.

„Svědectví poezie“ je soubor šesti přednášek o poezii připravených pro Harvardovu univerzitu (vyšel poprvé roku 1983, Institut Littéraire, Paříž.) Každá přednáška je vlastně samostatný esej vycházející z osobní autorovy zkušenosti z mládí prožitého na Litvě, v kraji nesmírně bohatém kulturně, národnostně i konfesně, dále ze zkušenosti s dvěma nejstrašnějšími diktaturami tohoto století a se životem v civilizačně a technicky bohaté Americe. Zároveň v nich zkoumá kořeny evropského moderního umění, zvláště literatury, a zajímá se o příčiny příklonu velké části tvůrcům k idejím komunismu. Hledá příčiny neopodstatněného optimismu či naopak ponuré bezvýchodnosti moderní poezie, pátrá po důvodech obliby poezie v tragických obdobích a ptá se, jak poezie dokázala – či nedokázala – odrazit skutečnost v období války a vyhlazování celých národů.

Redaktor: Lubomír Machala. Informatorium pro učitele, studenty i laiky vychází v zásadě ze skripta Česká a slovenská literatura v exilu a samizdatu (Olomouc 1990). Původní text byl věcně opraven, krácen, ale i přepracován a doplněn.