Václav Černý Reihenfolge der Bücher (Chronologisch)

Básnická sbírka českého autora, vycházející u příležitosti jeho významného životního jubilea - devadesátých narozenin. Kniha přináší především autorovy intimní a milostné reflexe, které se zde promítají téměř do každé básně. Jsou zde verše, jež autor věnoval své milované ženě Evě, i básně oslavující schopnost hlubokého citového prožitku. V pojetí Jiřího Boháče je rovněž vyjádřen soulad a harmonie, které činí vztah mezi dvěma partnery bohatším a zesiluje tak jejich vzájemné pouto.

Antologie italské renesanční literatury vychází šedesát let poté, co byly ukončeny práce v první fázi jejího vzniku (1959) za editorství profesora komparatistiky na filozofické fakultě UK Václava Černého (1905–1987). Záměr tohoto velkorysého projektu vstoupil ve známost teprve po publikovaném soupisu jeho díla (1997). Po různých peripetiích s nedokončeným rukopisem se ujal Antologie jako odkazu svého profesora Jiří Pelán. Aby mohl záměr zrealizovat, musel projekt koncepčně dokončit, doplnit a kromě role editora přijmout i úlohu hlavního překladatele. Tak vzniklo a uzrálo dílo (ve výsledku v rozsahu dvojnásobném), které čtenáři předkládá ucelený a plastický obraz italské literární renesance, zasahující 14.–16. století. Zahrnuje všechny žánry prózy, poezie a dramatu v polohách epických, lyrických, novelistických, moralistních, komických, milostných stejně jako filozofických, náboženských, politických, utopických, historických a vědeckých. Na monumentálním projektu pracovalo 22 překladatelů. Náleží – a nejen pro svůj rozsah – mezi největší projekty nakladatelství Karolinum. Totiž, řečeno s Václavem Černým, celý náš moderní svět svými kořeny tkví v renesanci…

Antologie italské renesanční literatury vychází šedesát let poté, co byly ukončeny práce v první fázi jejího vzniku (1959) za editorství profesora komparatistiky na filozofické fakultě UK Václava Černého (1905–1987). Záměr tohoto velkorysého projektu vstoupil ve známost teprve po publikovaném soupisu jeho díla (1997). Po různých peripetiích s nedokončeným rukopisem se ujal Antologie jako odkazu svého profesora Jiří Pelán. Aby mohl záměr zrealizovat, musel projekt koncepčně dokončit, doplnit a kromě role editora přijmout i úlohu hlavního překladatele. Tak vzniklo a uzrálo dílo (ve výsledku v rozsahu dvojnásobném), které čtenáři předkládá ucelený a plastický obraz italské literární renesance, zasahující 14.–16. století. Zahrnuje všechny žánry prózy, poezie a dramatu v polohách epických, lyrických, novelistických, moralistních, komických, milostných stejně jako filozofických, náboženských, politických, utopických, historických a vědeckých. Na monumentálním projektu pracovalo 22 překladatelů. Náleží – a nejen pro svůj rozsah – mezi největší projekty nakladatelství Karolinum. Totiž, řečeno s Václavem Černým, celý náš moderní svět svými kořeny tkví v renesanci…

Antologie italské renesanční literatury vychází šedesát let poté, co byly ukončeny práce v první fázi jejího vzniku (1959) za editorství profesora komparatistiky na filozofické fakultě UK Václava Černého (1905–1987). Záměr tohoto velkorysého projektu vstoupil ve známost teprve po publikovaném soupisu jeho díla (1997). Po různých peripetiích s nedokončeným rukopisem se ujal Antologie jako odkazu svého profesora Jiří Pelán. Aby mohl záměr zrealizovat, musel projekt koncepčně dokončit, doplnit a kromě role editora přijmout i úlohu hlavního překladatele. Tak vzniklo a uzrálo dílo (ve výsledku v rozsahu dvojnásobném), které čtenáři předkládá ucelený a plastický obraz italské literární renesance, zasahující 14.–16. století. Zahrnuje všechny žánry prózy, poezie a dramatu v polohách epických, lyrických, novelistických, moralistních, komických, milostných stejně jako filozofických, náboženských, politických, utopických, historických a vědeckých. Na monumentálním projektu pracovalo 22 překladatelů. Náleží – a nejen pro svůj rozsah – mezi největší projekty nakladatelství Karolinum. Totiž, řečeno s Václavem Černým, celý náš moderní svět svými kořeny tkví v renesanci…

Das Werk sollte ursprünglich eine Parodie auf Ritterromane sein. Der arme Edelmann Don Quijote, verwirrt durch das Lesen von Ritterromanen, möchte das alte wandernde Rittertum wiederbeleben und begibt sich auf eine Reise, um heldenhafte Taten zu vollbringen.

Antologie italské renesanční literatury vychází šedesát let poté, co byly ukončeny práce v první fázi jejího vzniku (1959) za editorství profesora komparatistiky na filozofické fakultě UK Václava Černého (1905–1987). Záměr tohoto velkorysého projektu vstoupil ve známost teprve po publikovaném soupisu jeho díla (1997). Po různých peripetiích s nedokončeným rukopisem se ujal Antologie jako odkazu svého profesora Jiří Pelán. Aby mohl záměr zrealizovat, musel projekt koncepčně dokončit, doplnit a kromě role editora přijmout i úlohu hlavního překladatele. Tak vzniklo a uzrálo dílo (ve výsledku v rozsahu dvojnásobném), které čtenáři předkládá ucelený a plastický obraz italské literární renesance, zasahující 14.–16. století. Zahrnuje všechny žánry prózy, poezie a dramatu v polohách epických, lyrických, novelistických, moralistních, komických, milostných stejně jako filozofických, náboženských, politických, utopických, historických a vědeckých. Na monumentálním projektu pracovalo 22 překladatelů. Náleží – a nejen pro svůj rozsah – mezi největší projekty Nakladatelství Karolinum. Totiž, řečeno s Václavem Černým, celý náš moderní svět svými kořeny tkví v renesanci…

Metodická příručka obsahuje doporučení a náměty učitelům pro práci s učebnicí. Ucelená řada nových učebnic zpracována podle vzdělávacího programu Základní škola. Pro každý ročník je určena jedna učebnice, provázená kompaktním diskem s nahrávkami hudebních ukázek potřebných pro práci s učebnicí. Ke každé učebnici je vydána metodická příručka pro učitele. Celá řada má jednotnou schvalovací doložku MŠMT ČR.

Václav Černý, literární historik, překladatel a kritik, byl v třicátých a čtyřicátých letech významnou postavou Kritického měsíčníku, ale jeho kritické stati se objevovaly i v dalších periodikách. V letech 1936-1938 vedl kritickou rubriku Literární pondělí v Lidových novinách, kde měl možnost prezentovat svá stanoviska. Černý zde nepublikoval pouze recenze, ale i informační poznámky o kulturních událostech v Česku a zahraničí, glosy k literárnímu a společenskému dění a medailonky zapomenutých básníků. Hlavní pozornost věnoval soudobé české literatuře, reflektoval významná jména třicátých let, a to jak v poezii (V. Holan, V. Nezval, F. Halas), tak v próze (J. Čapek, E. Hostovský, I. Olbracht). Sledující francouzské kulturní dění, psal o tamních novinkách a jejich českých překladech, a věnoval se i odborným příspěvkům. V próze vnímal dobovou atmosféru, například v cyklických románech, jako byl román Lidé dobré vůle. Občanská válka ve Španělsku podnítila jeho zájem o španělskou kulturu a zmiňoval významné osobnosti jako Antonio Machado a Federico García Lorca. Texty z Lidových novin tak dokumentují Černého kritický zájem a poskytují plastickou zprávu o české a evropské literatuře třicátých let.

Čtvrtý díl univerzitních přednášek prof. dr. Václava Černého je věnován pseudoklasicismu, preromantismu, romantismu a realismu, tedy období zhruba od poloviny 18. století do devadesátých let 19. století. Podstatná část textů se zabývá literaturou, v níž zejména období preromantismu a romantismu se těšilo intenzivnímu a soustředěnému zájmu předního literárního komparatisty.

Kniha Templáři, křižáci a kacíři ve starých francouzských kronikách je druhým vydáním původní antologie starofrancouzských historických a memoárových textů, které před téměř půlstoletím vybral, přeložil a pečlivě okomentoval přední český romanista a literární historik Václav Černý (prvně vyšla pod názvem Staré francouzské kroniky roku 1962). Výběrem ukázek (od autorů jako Wace, Nogent, Villehardouin, Joinville, Froissart, La Marche, Chastellain aj.) a dokumentů (např. z procesu s templáři, dopis Jany z Arku českým husitům) zmapoval téměř pět století dějepisné a memoárové literatury staré Francie až do počátků renesance. Svěžím překladem, při snaze zachovat autenticitu originálu, i vyhledáním autorů osobitého slohu, s intencí k subjektivnímu vyjádření, které napomáhá vidět anonymní středověk v pestré plasticitě, vytvořil zakladatelské a neopakovatelné dílo, zdroj poučení pro řadu dalších generací. Nové vydání antologie významně obohacuje předmluva-esej od současného medievisty a vysokoškolského pedagoga Martina Nejedlého, který se v ní zamýšlí nad koncepcí knihy i osobností Václava Černého a z hlediska nových poznatků doplňuje informace o zařazených autorech a duchovní podstatě jejich díla v rámci francouzského historického písemnictví.

Dosud knižně nevydaná studie Václava Černého postihuje jak společné rysy evropského barokního dramatu jako celku, tak jeho národní specifika. Autor vymezuje baroko vůči období renesance, z jejíž krize se zrodilo. Barokní antiteze, jako základní modus vnímání skutečnosti, podstatně ovlivnila i barokní divadlo. Divadelnost je symptomatickým rysem celé barokní epochy a právě do baroka sahají kořeny moderního evropského dramatu. Studie analyzuje barokní drama západoevropské (Španělsko a Portugalsko, Itálie, Francie, Anglie), středoevropské (Nizozemí, Německo, Čechy a Slovensko, Uhry, Dalmácie, Polsko) a východoevropské (Ukrajina, Velká Rus) s jeho vůdčími osobnostmi. Nabízí také rozvětvenou typologii druhů a žánrů barokního divadla a přidává analýzu jeho vlivu v moderním slovesném umění.

Zásadní kniha jedné z nejvýznamnějších osobností české kultury 20. století představuje svého autora vůbec poprvé souhrnně jako specialistu na španělskou literaturu a kulturu. Černý byl znám jako znalec francouzské a italské literatury, bohemista a komparatista - tato kniha dokazuje, že Španělsko, jeho kultura a zejména postava Dona Quijota, s nímž se Černý ztotožňoval, byly od dvacátých let až do let sedmdesátých pro Černého stejně inspirativní. Kniha přináší studie o vlivu španělské literatury na kulturu českou, zevrubně popisuje španělské romance a literaturu o Cidovi, celý oddíl knihy je věnován dílu Calderónovu a závěr tvoří Černého pohled na španělskou básnickou avantgardu a prózu první poloviny 20. století. Téměř polovina knihy je zde publikována vůbec poprvé z Černého rukopisů. Kniha, doprovozená jmenným rejstříkem, ediční poznámkou a zasvěceným doslovem hispanisty docenta Josefa Forbelského, patří k základnímu fondu české novodobé vzdělanosti a neměla by chybět v knihovně žádného vzdělaného Čecha, který se zajímá o evropskou kulturu v tom nejširším slova smyslu.

Seit ihrer ersten Veröffentlichung in den 1830er und 1840er Jahren haben Edgar Allan Poes außergewöhnliche Gothic-Erzählungen sich als Klassiker der Horrorliteratur etabliert und viele der Konventionen geschaffen, die das Genre der Detektivgeschichten bis heute prägen. Poes Erzählungen sind jedoch nicht nur äußerst unterhaltsam, sondern auch Werke echter intellektueller Erkundung. Er verzichtet auf die Kriterien von Charakterisierung und Handlung zugunsten verschwommener Grenzen zwischen Ich und anderem, Wille und Moral, Identität und Erinnerung. Poe nutzt das Gothic, um die Integrität der menschlichen Existenz zu hinterfragen. Tatsächlich ist Poe weniger daran interessiert, Rätsel zu lösen oder moralische Vergeltung zu üben, als die Missverständnisse aufzudecken, die Dinge zunächst "mysteriös" erscheinen lassen. Diese kritische Auswahl umfasst vierundzwanzig Erzählungen und stellt die bekanntesten – "Die Grube und das Pendel", "Der Untergang des Hauses Usher", "Die Maske des roten Todes", "Die Morde in der Rue Morgue" und "Der entwendete Brief" – neben weniger bekannten Reiseberichten, metaphysischen Essays und politischen Satiren.

Třetí díl textů autorových univerzitních přednášek umožňuje poznání souvislostí a podstaty literatury a umění v Evropě sedmnáctého a osmnáctého století. Na pozadí společných rysů a charakteristik dané doby určuje autor individuální situace národní a regionální. Autorův výklad je syntetizující a systémový (slovo a pojem, duchovní podstata baroka a klasicismu, barokní a klasicistní próza, poezie a drama). Edičně připravil a poznámkami doplnil Otakar Mališ. Bohatý ilustrační doprovod.

Obsáhlý svazek korespondence básníka Františka Hrubína a literárního historika a kritika Václava Černého vypovídá nejen o mimořádném přátelství obou spisovatelů, o době, v níž žili, a lidech, s kterými se stýkali, ale je i důležitou knihou o novodobé české poezii a českém básnickém překladu. Knihu edičně připravila Růžena Hamanová, která dopisy doprovodila obsáhlými poznámkami, komentáři a citacemi z dopisů jiným adresátům, čímž vytvořila jedinečnou mozaiku vypovídající o době a české literatuře před a po Únoru 1948. Knihu doprovodila též jmenným rejstříkem, obsáhlým doslovem a obrazovou přílohou, která vůbec poprvé zveřejňuje humorné kolážované časopisy z Hrubínova přátelského okruhu (K. Lhoták, J. Schwarz-Červinka, J. Rychlík ad.), vydávající svědectví o původním českém literárním „pábitelství“ na přelomu 40. a 50. let.

Po vzoru známější Medicíny v županu nabízí tato útlá knížečka sbírku anekdotických historek z vysokých škol technického směru, osobní i tradované vzpomínky na kolegy, studenty, pány profesory, docenty a asistenty. Na školách technického směru se událo a děje jistě neméně humorných situací než v oboru medicíny. Ani technici nejsou žádní suchaři a stejně jako v řadě dalších oborů lidské činnosti i zde vznikaly a vznikají spousty drobných žertů, kamarádských léček, ale i nedorozumění hodných zaznamenání pro pozdější generace jako zdroj poučení, ale především zábavy. Mnoho historek doznalo postupem času změn, které jim buď ubraly, nebo naopak přidaly na přitažlivosti. Dokonce se mnohé mohou některým čtenářům zdát povědomé z jejich vlastní praxe, ale i to je vlastně dokladem jejich literární trvanlivosti.

Text Václava Černéh o André Gidovi, odrážející jeho celoživotní obdivný vztah k osobnosti tohoto francouzského spisovatele. Svazek je členěn do deseti oddílů. Jeho jádro tvoří oddíl první, v němž poprvé vychází rukopisný text přednášky na Filosofické fakultě University Karlovy ze zimního semestru 1946-47 a z letního semestru 1947. Svazek obsahuje také seznam zmínek o André Gidovi v díle Václava Černého, bibliografii českých a slovenských překladů knih André Gida a rejstříky.

Bereits sein 1846 veröffentlichter Erstling »Arme Leute« beinhaltet die für Dostojewskis Werke charakteristische Verbindung von persönlicher Beziehung und sozialer Studie. Der in ihm präsentierte, ein halbes Jahr andauernde Briefwechsel zwischen Alexejewitsch Dewuschkin und Warwara Alexejewna Dobrosjolowa erzählt von einer unmöglichen Liebe inmitten der Armut des Petersburger Ghettos. Der Briefroman begründete über Nacht den Ruhm des Autors.

Legendární kniha z roku 1948, již autor připravil k druhému rozšířenému vydání, k němuž za jeho života nikdy nedošlo. Doplněna je studiemi Od bonifantů k mastičkářům a Staročeský Mastičkář. Ve Staročeské milostné lyrice se autor snaží dokázat, že tato lyrika má původ v lidové písni, na kterou byly ve 13. století naroubovány motivy a formy trubadúrské milostné poezie, prostředkované do Čech raným minnesängem. Studie vznikly jako důsledek zkoumání úlohy jokulátorů neboli „žakéřů“ ve staré české literatuře. Jejich hlavním tématem je lidový původ středověkého světského divadla.... celý text

Soubor staročeské světské lyriky doby gotické (zahrnující necelá dvě století – přibližně od poloviny třináctého století až na práh husitství), uspořádaný a k vydání připravený profesorem Václavem Černým, zahrnuje ve čtyřech oddílech lyriku milostnou, písně humorné, satirické i posměvačné, a také moralistické, mravokárné, kritické a polemické. Tento dosud nevydaný a prakticky zcela neznámý výbor doprovází editor poznámkami a vysvětlivkami a závěrečnou zasvěcenou studií. Půvabná sbírka je pandánem k Černého teoretické práci Staročeská milostná lyrika.

Druhý svazek autorových univerzitních přednášek je vymezen lety 1321 - úmrtím Dantovým - a 1616, kdy zemřel William Shakespeare. Autor zde charakterizuje duchovní podstatu renesance, latinský i národní humanismus, tvorbu předních renesančních básníků, sleduje proměnu gotických literárních žánrů v typ renesanční povídky a v tři typy renesančního románu (rytířský, pastýřský a realistický či komický).

Kniha rozhovorů shrnuje osobní postoje jednoho z nejvýznamnějších českých literárních kritiků.

Případ zločince nejhrubšího zrna, volného vraha Mrázka, případ století, který v historii naší kriminalistiky neměl, dosud nemá, a doufejme, že ani v budoucnu nebude mít obdobu...

Publikace obsahuje autorovy univerzitní přednášky o literatuře od pádu Říše římské do roku 1321. Rejstřík jmen, literárních děl, slovníček fonetické transkripce.

Přítomná edice poprvé spojuje do jedné knihy dva eseje, které dosud vycházely pouze samostatně. Esej Václava Černého O povaze naší kultury vyšel sedmkrát: 1. ve strojopisné Edici Expedice v Praze r. 1975; 2. v 52. čísle časopisu Svědectví v Paříži r. 1976; 3. ve strojopisné Edici Petlice v Praze r. 1977; 4. v nakladatelství Arkýř v Mnichově r. 1981; 5. ve strojopisné Edici Studnice v Brně r. 1987; 6. v polském překladu W. Przesmycké a s úvodem Jacka Balucha v nakladatelství Oficyna Literacka v Krakově r. 1989; 7. v nakladatelství Atlantis v Brně r. 1991. Esej Rio Preisnera Kultura bez konce vyšel pouze jednou, a to v nakladatelství Arkýř v Mnichově r. 1981. V této edici vycházíme ze 7. vydání eseje Václava Černého a jediného vydání eseje Preisnerova. Oba texty bylo nově redakčně přehlédnuty a opraveny.

Podtitul: Čtrnáct studií o baroku našem i cizím Soubor dosud nepublikovaných statí, které vznikly v 60. a na počátku 70. let.

Unter dem Zeichen der Vergänglichkeit rekreieren die Gedichte von Alkohol eine ganze Welt: die Orte, an die das Leben des Autors ihn geführt hat, und die Erinnerungen, die sie miteinander verknüpfen, ebenso wie die großen weiblichen Figuren, die sein Leben durchzogen. Sie sind gleichzeitig durchdrungen von einer Kultur, die sowohl populär als auch gelehrt ist, was es dem Dichter ermöglicht, das Erbe der Vergangenheit zu bewahren und sich gleichzeitig der Modernität des Alltags zu öffnen – seien es Plakate oder Flugzeuge. Es wäre ein Irrtum zu glauben, dass dieser Band, der die Poesie des 20. Jahrhunderts einleitet, bei seiner Veröffentlichung 1913 ein Buch der Zäsur sei. Genährt von alten wie auch neuen Gedichten, schöpft der Gesang Apollinaires, dessen Oralität so kraftvoll ist, aus dem regelmäßigen Vers wie aus dem freien Vers. Für den Dichter zählt nicht das bloße Vergnügen am Neuen: Hier ist allein seine Freiheit entscheidend und das, was ihm die unverwechselbare Stimme eines Lyrismus diktiert, der uns nie aufgehört hat zu berühren.

»Daß ein solcher Mensch geschrieben hat, dadurch ist wahrlich die Lust, auf dieser Erde zu leben, vermehrt worden. Mir wenigstens geht es seit dem Bekanntwerden mit dieser freiesten und kräftigsten Seele so, daß ich sagen muß, was er von Plutarch sagt: ›Kaum habe ich einen Blick auf ihn geworfen, so ist mir ein Bein oder ein Flügel gewachsen.‹ Mit ihm würde ich es halten, wenn die Aufgabe gestellt wäre, es sich auf der Erde heimisch zu machen.« Friedrich Nietzsche

Převážná část Černého studie z roku 1939 je věnována Arthuru Gobineauovi (1816–1882), který ovlivnil pozdější evropský rasismus svými názory na čistotu rasy a na dominantní úlohu árijské rasy ve vývoji lidstva. Tařka minimum je věnováno rasismu současnému, který byl základem oficiální ideologie nacismu. Je pochopitelné, že se kritika rasismu ve studii, která vyšla v prvním roce německé okupace naší země, soustředila především na Gobineaua, stejně jako, že v ní ani jednou nenalezneme jméno Adolf Hitler.

Básnická skladba francouzského klasika z r. 1880, jejímž základním motivem je Verlainova dočasná konverze na katolickou víru.

Uspoř., k vyd. připravili, glosy k dokumentům a ediční pozn. napsali Jan Šulc, Jaroslav Kabíček.

Na počátku komunistické éry, v době všeobecného jásotu pro jednotu se slovanským Sovětským svazem, vyložil Václav Černý historické kořeny panslavismu - od německé romantiky přes české obrození až k panrusismu a jeho použití sovětskými i československými komunisty. Černého dílo je jednak dokumentem o skrytém odporu českého ducha - jednak ale knihou zcela aktuální. Masivně vzrůstající ruská přítomnost v České republice na počátku 21. století vyžaduje porozumění, proč se mohou tak mnozí Rusové upřímně domnívat, že české země patří k jejich sféře - a proč je řeč některých českých politiků o přátelství s Ruskem tak nebezpečná pro české národní zájmy. Kniha Vývoj a zločiny panslavismu by se měla stát povinnou knihou pro každého českého učitele i novináře.

Deset kapitol o moderní francouzské poezii. Text přednášek, které profesor Václav Černý proslovil na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v zimním semestru 1945/46. K vyd. připravil Petr Turek.

Kniha shrnuje eseje o B. Hrabalovi, J. Škvoreckém, L. Vaculíkovi, M. Kunderovi, V. Neffovi, J. Smetanové, J. Grušovi, K. Peckovi a D. Tatarkovi.

Publicistika z let 1957–1981. Vybral a uspořádal Jan Šulc.

České baroko není sice posud všestranně prostudováno, ale jistě je již plně rehabilitováno. Dnes tedy bude už stěží někdo tvrdit, že baroko je souznačné s "temnotou" českého ducha, málokdo se odváží pochybovat, že se barokem češství vyjádřilo naopak mohutně a velkolepě: obecně vzato, je u nás baroko dobou, kdy česká tvořivost přináší na dlouhé časy naposled náš vlastní a originální příspěvek do obecného a společného fondu evropské kultury; umělecky vzato se naše baroko svou vskutku tvůrčí povahou velmi kladně odráží od obou epoch, které je historicky rámcují, jak od naší renesance, tak i od osvícenského pseudoklasicismu. - Václav Černý, úvod ke studii Generační periodizace českého baroka

Ortega analysiert das öffentliche Leben in Europa als geprägt vom "Heraufkommen der Massen zur sozialen Macht". Er betrachtet die Masse nicht als eigenständiges Phänomen, sondern bezieht sie auf jeden Einzelnen, der sich als Teil der Masse sieht. Es geht ihm um das Zugehörigkeitsgefühl zur Masse, wobei jeder, der sich als durchschnittlich empfindet und akzeptiert, "wie alle" zu sein, dazugehört. Dem ordinären Massenmenschen, der für das Recht der Gewöhnlichkeit eintritt, stellt Ortega den Asketen gegenüber, der innerhalb der Masse eine Elite bildet. Während diese hohe Ansprüche an sich selbst stellt, fordert der Durchschnittsmensch von sich nichts. Ortega warnt, dass die zunehmende Mediokrität durch die Vermassung die ursprünglich aristokratische Natur der Gesellschaft zerstört. Verantwortlich dafür sind das Gleichheitsideal der liberalen Demokratietheorien und der steigende Lebensstandard durch die industrielle Revolution. Politische Mitbestimmung und materielle Sicherheit führen dazu, dass die massenbeherrschte Gesellschaft nur ihre eigenen Normen anerkennt, was die Tendenz zur Vermassung und damit die Gefahr des Totalitarismus begünstigt. Wenn die Masse ihre eigene Geschichtlichkeit verkennt, droht ein Rückfall in die Barbarei. Doch wenn der Mensch sich der neuen Möglichkeiten bewusst wird, kann die Masse ihre Energie bündeln und eine neue europäische Gesellschaft schaffen.

Druhá část výboru z rozsáhlého kritického díla Václava Černého. Výbor uspoř. Jan Šulc ; k vyd. připravil Jaroslav Kabíček ; soupis díla V. Černého sest. Hana Salajková ; doslov Jiří Pechar.

Texty seminářů v zimním semestru 1969/1970 na katedře literatury srovnávací a obecné filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Druhý díl autobiografie V. Černého s podtitulem „Náš kulturní odboj za války“ je věnován vzpomínkám na kulturní a politické události v letech 1938 až 1945.

První svazek z výboru rozsáhlého kritického díla Václava Černého.

Román se opírá o autorovy autentické zážitky: strávil léta v československém koncentračním táboře a podal obraz muže, který ve vězeňských podmínkách zápasí o to, aby zůstal člověkem. Autor bývá nazýván českým Solženicynem a jeho kniha je ojedinělá i v souvislosti evropských literatur.

Příběh začíná případem podivné sebevraždy,mravenčí práce kriminalistů odhaluje postupně i špionážní pozadí celého případu.

Sborník středoasijských a kavkazských pohádek.

Studie českého literárního kritika o morálním aspektu Seifertovy tvorby. Úv. proslov k večeru Jaroslava Seiferta, konaném 10. května 1954.

Autobiografické vzpomínky českého literárního vědce, kritika a univerzitního profesora reflektují společenské poměry v letech 1945–1972 v rovině politické a zejména kulturní. 2., rozšířené vydání.

První svazek Pamětí zachycuje studentská léta Václava Černého, obsahuje části Na studiích a Okolo Ženevy. Jedná se o 2. vydání; text vyšel poprvé knižně v nakladatelství Sixty-Eight Publishers v Torontu v roce 1982 pod titulem Paměti (Události z let 1921–1938).

Babička, tento román pro dospělé, výsostný vrchol spisovatelčina díla, k němuž spěje celou svou uměleckou dráhou, se zrodil z obrazu milované chápavé a moudré ženy, jejíž obětavá dobrota a láska prozářila Barunčino dětství. Ta pak v paprscích hřejivého světla babiččiny osobnosti vytváří básnickou idylu, sen o svém dětství, vzpomínku na to, co se už nikdy nevrátí a co vlastně ani nikdy neexistovalo. Nedlouho před smrtí se Němcová hlásí k prameni své inspirace. Je jím „touha po neskonalé Kráse a Dobru…, která člověka z prachu povznáší…, že by celý vesmír k srdci přitiskl… Touha ta spojena s láskou… ku každému člověku…, která nežádá odplaty nalézajíc sama v sobě vše, snaha státi se vždy lepší a Pravdě se blížiti – to je můj ráj, moje štěstí, můj cíl“. Božena Němcová a její babička, v reálném životě dva těžké osudy. Stará paní putuje od jedné dcery ke druhé, protože v jejich rodinách není vždy vítána, a nakonec umírá ve Vídni. Vnučku Barunku pošlou ve třinácti letech „na vychování” do rodiny zámeckého úředníka, v sedmnácti ji provdají bez lásky. Matka se svatby nechtěného dítěte ani nezúčastní. Další život krásné, mimořádné a statečné ženy, nadané spisovatelky a zkoušené matky je jakoby předznamenán neblahým začátkem dospělosti.

Repetitorium und Überlegung, etwas abstrakt, aber erschreckend aktuell, eines bekannten tschechoslowakischen Denkers und Philosophen über die Natur der Kultur aus philosophischer, politischer und allgemein menschlicher Perspektive.

Výbor z poezie okcitánských trobadorů, v níž byly položeny základy evropské dvorské milostné lyriky i zárodky mariánského kultu a jež představuje prapůvodní podhoubí všech romantických koncepcí vztahu mezi mužem a ženou staré Evropy, shrnuje básnicky výsostné překlady Emanuela Frynty a Petra Kopty.

Soubor jedenácti studií a esejů z let 1959-1968, který vytváří pendant ke „Studiím a esejům ze světové literatury“, zahrnujícím práce ze stejné doby, ale zabývajícím se básnickým dneškem. Soubor, který vynechavá studie a stati přísně vědecké (a také stať Verhaeren a jeho místo vdějinách volného verše); zahrnuje tyto práce: Svět trobadorů ; Dantovský medailon ; Michel de Montaigne ; Baroko a jeho poezie ; Marcelina Desbordes-Valmorová ; Sainte-Beuve,aneb, u pramenů moderní kritiky ; Umění povídky, a francouzské zvlášť ; Rostandův Cyrano z Bergeraku ; R.M. Rilke a Praha, Čechy, Češi ; Stavitel chrámů; Původ Claudelova verše.

První svazek z autorovy kritické a esejistické tvorby nepublikované v uplynulém dvacetiletí (další zamýšlené svazky: Studie z moderní české literatury, Studie a eseje ze světové literatury). Texty z let 1959-1968, přinášející především pohled do literární současnosti světového umění.Autor, kterému zde nejde o úplnost nebo četnost postav či problémů, se snaží zde vysvětlit a zhodnotit mravní tvář epochy a postihnout prameny duchovní a literární inspirace. Svazek zahrnuje tyto práce: Don Quijote a quijotismus; Dostojevský a jeho Běsi; Paul Verlaine, objevitel „veřejných tajemství“; Apollinaire, básník-signál; Vznik současného románu; Okénko do světa Franze Kafky; Sadismus v dnešní literatuře; „Černý humor“ a smysl jeho šprýmů; Dnešní literatura a mythus; Čtyři básnické mythy; O jedné, však významné stránce socialistického realismu; Jak je tomu tedy s kýčem?; Několik poznámek k „novému románu“.

Sborník literárních příspěvků - povídek, básní, kritických nebo obecněji kulturních úvah, vzpomínkových i jiných textů Václava Černého a čtyřiadvaceti jeho generačních druhů, mezi které patří V. Holan, V. Renč, J. Werich, A.C.Nor, J. Patočka, J. Bednář a jiní známí i méně známí autoři. Svazek osvědčuje živou a nepopiratelnou účast těchto spisovatelů na naší době a jejích problémech.

Sbírka básní J. Palivce (nar. 1886) je vzácně originální nejen hlubokým prožitkem těžkých životních chvil, ale slovním výrazem, který svou původností a podivuhodnou neotřelostí připomene, ovšem v nové podobě, Máchu. Zcela ojedinělé je umění aliterace a zvláštní hudebnosti.