Milan Mysliveček Reihenfolge der Bücher

Erby 700 téměř zapomenutých šlechtických rodů aneb dodatek k Velkému erbovníku. Knížka, jak už její podtitul napovídá, navazuje na knihu Velký erbovník. Od doby, kdy bylo toto dvousvazkové rozsáhlé dílo vydáno (2005, 2006), se objevila značná řada dostupných heraldických pramenů, které obsahují tisíce dalších šlechtických rodůa jejich erbů, jež ve Velkém erbovníku nejsou zaznamenány. Z tohoto množství byl proveden výběr upřednostňující rody, jejichž jednotlivci něčím v zemích Koruny české vynikli (vědci, průmyslníci, umělci), nebo kteří tu zanechali stopu v podobě svých sídel. Další velkou skupinu tvoří císařští důstojníci, kteří své erby získali za hrdinné vojenské činy či za dlouholetou službu v c.k. armádě. V neposlední řadě kniha zmiňuje slavné historické osobnosti šlechtického původu, jejichž osudy byly alespoň krátce spojeny se zeměmi Koruny české. V bohatě ilustrované knize jsou vedle sebe abecedně řazeny dva druhy hesel. Pod ornamentální linkou nalezneme zcela nové rody, které nefigurují ve Velkém erbovníku. Pod obyčejnou linkou jsou uvedeny zbývající rody, u kterých došlo k určitému doplnění, upřesnění či opravě oproti původnímu textu či vyobrazení ve Velkém erbovníku. Zatímco Velký erbovník představuje především významné staré české i cizí rody, v dodatku se setkáme spíše s rody novodobými, z nichž mnohé byly nobilitovány v 19. a 20. století.

Erbovní mapa, jejíž díly pokračují Moravou a Slezskem, je pokusem zachytit z trochu jiného pohledu nesmírné bohatství hradů, zámků a tvrzí, které v naší zemi stály, rozpadávají se, a z nichž ty šťastnější dosud stojí. Předposlední díl mapy nás zavádí na severovýchodní výspu naší republiky, kterou z větší části tvoří Slezsko. Na území tohoto poněkud opomíjeného kraje se ve středověku rozkládalo několik slezských knížectví. Hlavním historickým centrem této oblasti je Opava. Okolo roku 1269 udělil král Přemysl Otakar II. Opavsko svému nemanželskému synu Mikuláši, který se tituloval Mikuláš I., vévoda Opavský. Jeho potomek Přemek postavil na počátku 15. století v Opavě hrad a přenesl sem správu vévodství z nedalekého Hradce nad Moravicí. Z rezidenčního sídla opavských vévodů vládla téměř dvě století do roku 1456 Opavsku boční větev Přemyslovců. Při rozdělení opavského knížectví mezi syny Mikuláše II. v roce 1377 obdržel kníže Jan Krnovsko a vytvořil z něj samostatné knížectví. Třetím, kdysi samostatným územním celkem, jehož část zasahuje do České republiky, je Těšínsko, zmiňované jako knížectví od roku 1281. Vlivem důlní činosti zanikla na Ostravsku a Karvinsku řada obcí a s nimi též zámků a dalších stavebních památek. Jejich četné vyobrazení v této knize vypovídá o značné devastaci zdejší krajiny, v níž pro slavné časy šlechtických sídel jakoby již nebylo místa.

Jihovýchodní hranice Moravy čelila odnepaměti neustálému ohrožení cizími nájezdníky. V těchto končinách byly proto již od raného středověku budovány strážní stanice, které se v průběhu dalších staletí proměnily v opevněná města s hrady. Příhodné jméno města Strážnice plně vyjadřuje jeho historický vznik. Kromě Tatarů a Turků pamatuje tento kraj také vpády uherské. Podle jihovýchodního souseda dostala své přívlastky známá moravská města Hradiště, Ostroh a Brod. Za svůj vznik vděčí králi Přemyslu Otakarovi II., který ve 2. polovině 13. století systematicky budoval soustavu královských měst s hrady, jež chránily zemskou hranici a přechody obchodních cest přes řeku Moravu. Mezi nejstarší a nejznámější moravské hrady patří Buchlov, jenž se majestátně vypíná na předsunutém kopci pohoří Chřiby. Až do 16. století byl zeměpanským majetkem a jeho zachovalé detaily svědčí o souvislosti s románskou stavbou nedalekého kláštera Velehradu. Nedaleký hrad Cimburk se zachoval pouze jako romantická zřícenina. Renesance je v tomto kraji mimo jiné zastoupena stavbou raně renesančního zámku Nové Zámky se vzácnou střešní atikou. K dalším renesančním skvostům patří zámek v Bučovicích, který ukrývá nejstarší zámecké arkádové nádvoří na Moravě. Barokní sloh v této oblasti reprezentuje monumentální zámek ve Slavkově, který vděčí za svůj vznik moravské větvi rodu Kouniců. K významným barokním zámkům patří též pozoruhodný zámek v Buchlovicích, nebo úhledný zámek Milovice postavený v místech staršího sídla hraběcím uherským rodem Serenyi. Pseudogotický zámek v Novém Světlově byl upraven na luxusní hotel. Horší osud stihl zámecké stavby ve dvou významných moravských městech. Ve starobylé Břeclavi stával přemyslovský hrad, přestavěný pány ze Žerotína na renesanční zámek a upravený Lichtensteiny v 19. století v duchu romantizmu. Konec romantiky nastal po roce 1945, kdy se tu ubytovala čs. armáda. Díky zanedbané údržbě se zámek po několika desetiletích proměnil ve zříceninu. Renesanční zámek v Hodoníně byl v roce 1793 přebudován na tabákovou továrnu. Jeho poslední zbytky zanikly po roce 1814. Dalo by se tak pokračovat v představování dalších jednotlivých hradů a zámků zmíněných v této knize. Erbovní mapa, jejíž díly postupně vycházejí od roku 2014, je pokusem ve zkratce graficky zachytit nesmírné bohatství hradů, zámků a tvrzí, které v Čechách stály, rozpadávají se, a z nichž ty šťastnější dosud stojí.

Ve 20. dílu Erbovní mapy navštívíme hrady, zámky a tvrze, které stojí či stály v rovinaté krajině Hané, protékané řekou Moravou. Pomocí erbů jsou zde představeni jejich stavebníci z řad šlechty či církevních a světských institucí. Značný vliv a význam má v této oblasti olomoucké biskupství a arcibiskupství, do jehož majetku patří několik významných zámků – Kroměříž, Vyškov a další. Ze starých šlechtických rodů, které ze svých sídel vládly v tomto kraji, jsou zde zmíněni především páni z Cimburka, ze Šternberka, z Kravař, z Pernštejna z Ludanic či z Lichtensteina. A pak tu máme celou řadu drobných zemanů a rytířů, jejichž tvrzičky jsou dávno rozpadlé v prach, nebo se při troše štěstí proměnily v zámky. Z množství památných staveb zobrazených v této knize vyniká „starobylý“ hrad Bouzov, sídlo řádu německých rytířů přebudované na přelomu 19. a 20. století v pseudogotickém slohu. Pohádkový hrad nás přenáší do časů, kdy rytíři měli své erby, kdy lesk a noblesa panských sídel se po staletí proměňovaly s novými a novými generacemi rodů od slavného vzniku velkolepých staveb, až po jejich úpadek a zkázu. Pestré barvy erbů jejich majitelů prostupují celou touto knihou.

Čtyři významné panské moravské rody ovládaly ve středověku ze svých sídel podstatnou část oblasti vytyčené v 21. dílu Erbovní mapy, která nás tentokrát zavádí na moravskou stranu Českomoravské vrchoviny. Na horním povodí řeky Svratky postavili své hrady páni erbu „zubří hlavy“. Kromě Auersperka, Zubštejna či Pyšolce, které se časem proměnily ve zříceniny, zde nalezneme majestátný hrad Pernštejn, sídlo nejmocnějšího moravského rodu, pánů z Pernštejna, jenž ovládl česko-moravské pomezí a řadu statků měl též na české straně království. Mezi Svratkou a Svitavou leží městečko a zámek Kunštát, kolébka rodu pánů z Kunštátu. Jeho členové „povýšeni byli na nejdůležitější úřady zemské, získavše sobě slavné paměti v dějinách…“. Třetí významný panský moravský rod, páni z Lomnice a Meziříčí, erbu „orlího křídla“ vybudovali hrad a městečko Lomnici a také stáli u zrodu jednoho z nejstarších šlechtických sídel na Moravě, hradu proměněném na zámek, jenž se vypíná nad městem Velkým Meziříčím. Orlí křídlo ve svém erbu mělo též několik dalších příbuzných rodů – páni z Bukova, z Tasova, z Ivanče a z Křižanova. Čtvrtým významným rodem v této oblasti jsou páni z Boskovic. Mohutné trosky jejich hradu Boskovic se tyčí nad stejnojmenným městem nad údolím řeky Svitavy. Jedinečnou raně renesanční památkou je zámek v Moravské Třebové, který Ladislav z Boskovic přestavěl z původního hradu. Pozoruhodný je též klasicistní zámek v Rájci nad Svitavou, který v letech 1763 až 1845 vlastnila knížecí rodina Salmů. Sloučením se sousedním Blanskem vytvořil jejich rod jedno z největších panství na Moravě o rozloze přibližně 13 500 hektarů. Erbovní mapa, jejíž díly postupně vycházejí od roku 2014, je pokusem ve zkratce graficky zachytit nesmírné bohatství hradů, zámků a tvrzí, které v naší zemi stály, rozpadávají se, a z nichž ty šťastnější dosud stojí.

díl Erbovní mapy nás zavede do prosluněného kraje jižní Moravy, kde na nás čeká další várka hradů, zámků a tvrzí. Nad řekou Oslavou se vypíná mohutná silueta náměšťského zámku. Původní gotický hrad upravili renesančně páni ze Žerotína, příznivci Jednoty bratrské, s jejichž podporou byla v nedalekých Kralicích vytištěna Bible Kralická. Znak Náměště nad Oslavou je odvozen z erbu Werdenberků, kteří přebudovali tamní zámek v barokním slohu. Také nedaleké město se zámkem Rosice nese ve svém městském znaku znamení dávné vrchnosti, štiku, z erbu Hechtů z Rosic. Na soutoku Svitavy a Svratky leží moravská metropole Brno. Městu dominuje vrch s pevnostním hradem Špilberkem, sloužícím svého času jako pověstné vězení. Moravská větev pánů z Lipé ovládala ze svých hradů a zámků krajinu mezi řekami Jihlavou a Rokytnou. K nejvýznamnějším jejich sídlům patří zámek a město Moravský Krumlov, o které rod přišel v pobělohorských konfiskacích. Za věrné služby císaři získali tamní panství v roce 1625 Lichtensteinové. Jejich knížecí rod vlastnil do roku 1945 také velkou část jižního moravského pomezí s honosnými zámky Valticemi a Lednicí. Štítek s vinařskými noži z erbu Ditrichsteinů ve znaku Mikulova dokládá vládu tohoto knížecího rodu nad městem, která trvala po několik staletí. Po Bílé hoře díky kardinálu Františkovi z Ditrichsteina se panství rodu na Moravě ještě více rozrostla. Právě knížecí rody Ditrichsteinů a Lichtensteinů zanechaly ve zdejší krajině výrazné stopy v podobě mnoha dalších stavebních památek zachycených v této knize. Jejím hlavním posláním je graficky zmapovat a pomocí erbů zachytit z trochu jiného pohledu to nepřeberné bohatství starých šlechtických či církevních sídel, která tu po staletí stála, a některá z nich se jako poslové dávných časů zachovala dodnes.

Soubor Erbovních map od Milana Myslivečka systematicky zaznamenává jednotlivá historická sídla a představuje pomocí erbů jejich stavebníky a významné majitele z řad šlechty či církevních i světských institucí. Další zobrazené erby patří rodům žijícím v mapovaném území po několik generací, z nichž některé se po svém sídle jmenují, nebo mají jeho jméno ve svém přídomku. Předchozích šestnáct dílů „Erbovní mapy“ pokrylo celé Čechy. Protože byly čtenáři dobře přijaty, rozhodl se autor ve svém projektu pokračovat. V sedmnáctém dílu tedy překročíme zemskou hranici a staneme v kraji, jemuž v azurové modři vládne stříbro - červeně kostkovaná orlice. Autor Milan Mysliveček před námi rozvinul mapu jihozápadního kouta Moravy jako goblén, posetý pestrou směsicí znaků a erbů, symbolů cti mocných velmožů a bohatých měst, ale i drobných, pozapomenutých zemánků a poddanských městeček. To všechno je naše dědictví a je dobré, že nám to grafik a osvědčený znalec heraldiky připomíná.

Erbovní mapa je dlouhodobým projektem a pokusem graficky zmapovat a pomocí heraldiky zachytit z trochu jiného pohledu nesmírné množství hradů, zámků a tvrzí v Čechách. Velkou část území zahrnutého do 15. dílu Erbovní mapy tvoří Chebsko, které společně s Ašskem bylo k Čechám definitivně připojeno až za vlády krále Jana Lucemburského v roce 1322. Správním střediskem této oblasti je starobylé město Cheb, jehož obranu zajišťoval spolu s hradbami mohutný románsko-gotický hrad. Na území Chebska bylo vystavěno několik dalších velmi starých románských a raně gotických hradů: Vildštejn (Skalná), Kinsberg (Starý Hrozňatov), Seeberg (Ostroh) a Hazlov. Jejich stavebníky byli tzv. ministeriálové, členové služebně nižší šlechty, kteří za své správní, hospodářské i vojenské služby získali řadu lén. Ze svých hradů a tvrzí pak kolonizovali zdejší krajinu. Výrazným rodem na tomto území byli Cedvicové (Zedwitzové), kteří zde postavili řadu sídel a jejichž rozvětvený rod se zde udržel po několik století až do roku 1945. Další mocný rod, Šlikové, jenž zbohatl těžbou stříbra, olova a cínu, ovládl několik významných míst při řece Ohři. Kromě původně královských hradů, Kynšperka a Lokte, vlastnil jejich rod Hartenberk, Falknov a také Planou u Mariánských Lázní, ve které zřídil mincovnu. Jižně od Tachova se na vysokém zdaleka viditelném kopci zvedá románská věž zříceniny hradu Přimdy. Hrad střežil nedalekou zemskou hranici a plnil též, podobně jako Loket, funkci královského vězení. Později jím vládli páni ze Švamberka, jejichž původní rodové sídlo Skviřín leží nedaleko města Boru. Ratmír ze Skviřína, předek Švamberků, vlastnil rozsáhlé území jižně od Tachova, kde jeho synové vystavěli několik sídel, především raně gotický hrad Bor. Výraznou empírovou památkou je honosný zámek Kynžvart spojený s osudem svého stavebníka, státního kancléře K. W. Metternicha. Téměř celé území zpracované v tomto dílu Erbovní mapy bylo osídleno převážně Němci. Po roce 1945 v souvislosti s jejich odsunem řada zdejších obcí a s nimi i zámeckých staveb podlehla značné devastaci. Mnoho zámků a tvrzí v této pohraniční oblasti proto ve 2. polovině 20. století zcela zaniklo.

Seriál „Erbovních map hradů, zámků a tvrzí v Čechách“ uzavírá 16. díl, který nás zavede na jih Čech, do říše mocného rodu erbu růže. Hlavním sídlem Vítkovců je Český Krumlov, kde po vymření krumlovské větve rodu vládli páni z Rožmberka po dobu 300 let. Jejich původní hrad Rožmberk dodnes střeží vltavské údolí. Dalšími sídly Vítkovců jsou Vítkův Kámen a Dívčí Kámen, oba dnes ve formě zřícenin. Dívčí Kámen je snadno dostupný, zatímco Vítkův Kámen byl dlouho nepřístupný kvůli „železné oponě“. Landštejnská větev postavila hrad a město Nové Hrady a zaniklý hrad u Trhových Svinů. Král Přemysl Otakar II. založil městskou pevnost České Budějovice, aby omezil moc Vítkovců. Po vymření Rožmberků část jejich majetku připadla Švamberkům, kteří však o něj přišli po stavovském povstání. Po bitvě na Bílé hoře změnila řada jihočeských sídel majitele. Císařský generál Karel Bonaventura Buquoy získal konfiskovaná panství, zatímco Českokrumlovské panství přešlo na knížata z Eggenberka a později na Schwarzenberky. Kromě hlavních památek zahrnuje mapování i další hrádky, tvrze a zámky s erby jejich majitelů. Velkou část 16. dílu tvoří rejstřík rodů, jednotlivců a institucí s odkazy na příslušné kapitoly a také rejstřík míst uvedených v předchozích dílech.

Erbovní mapa je dlouhodobým projektem, který graficky zmapovává a pomocí heraldiky zachycuje množství hradů, zámků a tvrzí v Čechách. Čtrnáctý díl se zaměřuje na kraj východně od Hradce Králové. Povodí řek Tiché a Divoké Orlice kolonizoval koncem 13. století rod pánů z Potštejna a Litic z Plzeňska, kteří pojmenovali hrady podle svých rodových sídel. Příbuzní těchto pánů, jejichž erbovním znamením byl pruhovaný štít, vládli z Dobrušky, Opočna a Častolovic. Povodí řek Kněžné, Zdobnice a Rokytenky kolonizoval rod pánů z Rychnova s erbem lekna. Broumovský výběžek ovládal benediktinský klášter, zatímco Litomyšl byla významným církevním sídlem s knížecím hradem spravovaným premonstráty. V roce 1344 bylo založeno litomyšlské biskupství, které spravovalo řadu opevněných míst. V 16. století vlastnil několik hradů v oblasti rod pánů z Pernštejna, což dokládá pozdně gotická úprava hradu Potštejna a renesanční skvosty jako Nové Město nad Metují a zámek v Litomyšli. Baroko reprezentují zámky od rodu Libštejnských v Chroustovicích a Rychnově nad Kněžnou. Čistý empír je zastoupen novým zámkem v Kostelci nad Orlicí, který se po roce 1990 vrátil do majetku Kinských a byl zpřístupněn veřejnosti.