Proměny času ve vztahu k bytí a jeho možnému smyslu

Čas se podílí na bytí člověka zcela elementárně. Je tomu tak proto, že člověk je zvláštním typem jsoucna: je to takové "něco", které nejen bezděčně jest (podobně jako např. zvíře nebo kus kamene), ale k tomuto svému bytí se vždy nějak chová, má k němu určitý poměr. Tento poměr ovšem není stále strnule a bezčase stejný, ale právě naopak: trvá a mění se. Je tudíž spoluurčován časovostí. Proto jsou výsledky filosofických bádání na poli časovosti lidského pobytu naprosto zásadními pro orientaci moderního člověka ve světě. Celá tradiční filosofie nahlíží čas z jeho objektivního rozměru. Teprve novověká filosofie naznačuje ono druhé pojetí času - času ve vztahu ke jsoucnosti, resp. ve vztahu k člověku a jeho bytí. Zásadní zkoumání v tomto ohledu učinili však teprve v tomto století Edmund Husserl a Martin Heidegger. Předkládaná kniha uvádí přehledný a srozumitelný výklad historických kořenů problému časovosti. V podrobných rozborech se věnuje zejména problému času u Leibnize a Kanta, ovšem se zvláštním důrazem na interpretace a analýzy Heideggerovy.