Samou láskou člověka sníst

Mehr zum Buch

Žiju na dně hluboké studny. Nade mnou září kotouč, kterému někdy říkám měsíc, jindy slunce. Ze všech kamenů jde chlad a pramen je tak malý, že mi sotva stačí na uhašení žízně. O tom, jak jsem se sem dostal, nic nevím. Vymyslel jsem si, že mě tu uvěznili a teď mě tu chtějí umořit hladem. Když mi však na hlavu spadl flák čerstvého masa, usoudil jsem, že se mohu mýlit. Když je mi nejhůř, chodím kolem dokola a dívám se nahoru za světlem - jediným jasným tvarem v mém světě.