Hodiny jako větrný mlýn

Mehr zum Buch

Kladu si otázku, proč povídkové texty tohoto autora tak urputně pronikají pod kůži a rozrušují nás? Ludvík Aškenazy to vystihl: odmítá jakoukoli „realistickou“ popisnost, spojuje poezii s prózou a opakuje pohled na postavy nesoucí břímě příběhu. Vylíčení hrůz nacistických zločinů připomíná šílenství, stejně jako utrpení židovských obětí. Ivan Klíma, přeživší nacistického lágru, nazval své paměti Moje šílené století, což naznačuje, že v nezaujatém líčení životních okolností, jimž se museli židovští „muklové“ podřídit, je cosi šíleného. Život obrácený naruby není lidským životem; člověk zahlcený cyklonem B je odsouzencem smrti. Civilizace, která potlačuje své svědomí, aby mohl být zločin dokonán, není lidskou civilizací, ale lidojedstvím. Ukázka z textu: Po sobotním dešti bylo hezky, kavárny v Praze se otevřely. Byl pátek, druhý den po válce. Na Národní třídě se mísili vojáci čtyř armád s civilním obyvatelstvem. Počasí opláchlo dlažbu. Z oken bývalých německých bytů vyhazovali noví nájemníci německé knihy, vlajky a portréty Hitlera a dalších pohlavárů. Dlažební kostky si podržely své barvy, ale změnil se jen ten, kdo po nich šlapal.