Bob Dylan Reihenfolge der Bücher

První kniha Boba Dylana od jeho memoárů nazvaných Kroniky I a vydaných v roce 2004 a zároveň i jeho první kniha od získání Nobelovy ceny za literaturu v roce 2016. V šestašedesáti koncentrovaných textech píše Dylan o skladbách jiných umělců, Little Richardem či Rayem Charlesem počínaje, Ninou Simone či The Clash konče, přičemž se od triviálních konstatování a dylanovsky poťouchlých žertíků odráží k zásadním postřehům o povaze populární hudby. Analyzuje to, čemu říká past jednoduchých rýmů, rozebírá, jak přidání jediné slabiky může píseň oslabit, a dokonce vysvětluje, jak bluegrass souvisí s heavy metalem. Jeho psaní je tajuplné, rtuťovité, místy neproniknutelné a často nesmírně vtipné, a třebaže zdánlivě pojednává jen o hudbě, nabízí vlastně pronikavé zamyšlení o stavu člověka. Kniha obsahuje i sto padesát pečlivě vybraných fotografií a ilustrací, které pozoruhodně přispívají k celkovému účinku díla.

(Super Easy Songbook). Playing piano is now super easy! This series features accessible arrangements for piano, with simple right-hand melody, letter names inside each note, basic left-hand chord diagrams, and no page turns! Perfect for beginning players of all ages. This edition features 22 Dylan clasics for beginners to All Along the Watchtower * Blowin' in the Wind * Don't Think Twice, It's All Right * Forever Young * Hurricane * Knockin' on Heaven's Door * Like a Rolling Stone * Mr. Tambourine Man * Tangled up in Blue * The Times They Are A-Changin' * and more.

Bob Dylan należy do niewielkiego grona artystów, którzy nie pytają publiczności o zdanie. Jest nieuchwytny, nie daje się osaczyć, zamknąć, zdefiniować. Pozostaje ciągle w drodze, jak mówi jedna z jego wczesnych piosenek. Ta droga zawsze prowadzi ku brzegowi granicznej rzeki i dalej. Niemal każdym swoim tekstem Dylan przeprawia się poza rewir, w którym czułby się bezpiecznie i beztrosko. Również tłumacz nie chce osiąść na laurach jednej antologii, by nie zostać na wieczność po tej samej stronie Rubikonu. Rusza więc dalej po śladach tam, gdzie czekają na niego czarny jeździec, Quinn Eskimos, Sara, Angelina. Pod Górę Zieloną, gdzie wieje karaibski wiatr i biją dzwony wolności.

»Die Leute in meinen Songs bin alle ich«, hat Bob Dylan 2009 gesagt. Längst eine lebende Legende, bewundert als der »Picasso des Songwriting« (Leonard Cohen) und als erster Musiker überhaupt mit dem Literaturnobelpreis ausgezeichnet, schreibt Dylan in seinem 80. Lebensjahr einige seiner stärksten Songs. Preiswürdig sind nicht nur seine Songtexte, seine Lyrik und seine Autobiographie Chronicles, sondern auch seine unkonventionellen Interviews, die zwischen Witz und tieferer Bedeutung, Offenheit und Rollenspiel changieren. Dylan kann Interviewtermine in Performances verwandeln, aber auch in Unterrichtsstunden über die amerikanische Songgeschichte. Er erörtert Beziehungs- und Glaubensfragen und erzählt von seiner Liebe zum Gospel und zum Blues, zu Shakespeare, Elvis und Sinatra. Manchmal führt er seine Gesprächspartner hinters Licht und dichtet wechselnde Lebensgeschichten. Immer aber schimmert in diesen Interviews, zusammengestellt vom Dylan-Kenner und -Übersetzer Heinrich Detering, eine mögliche Wahrheit durch, über einen großen Künstler, der stets er selbst ist und doch jedes Mal ein anderer.

Legendární americký písničkář Bob Dylan vzpomíná na počátky své kariéry, kdy v roce 1961 přišel do New Yorku. Bravurním, vtipným a osobitým stylem, stejně okouzlujícím a magnetizujícím, jako jsou texty jeho písní či barva jeho hlasu, vzpomíná autor na Manhattan a magickou čtvrť umělců Greenwich Village, na New Orleans, Woodstock nebo Minnesotu. Dylanovýma očima a skrze jeho břitké výroky získáváme obraz zakouřeného, zhýralého a neustálého živého a tepajícího New Yorku, místa, které bylo možností pro nové talenty, v literatuře i hudbě, kde vznikaly hudební kluby a scény, zkrátka kde bylo možné cokoli.

Kiedy na przełomie lat pięćdziesiątych i sześćdziesiątych zaczynał swoją przygodę, amerykańska scena muzyczna była dosyć monotonna. Popularne stacje radiowe nadawały piosenki łatwe i przyjemne. Słuchacze dopiero czekali na rewolucję, nową energię i nowe życie. Dylan nie chciał być rewolucjonistą, ale i nie wpisywał się w promowany przez radio nurt muzyki popularnej. Robił swoje, nie przejmując się, że – jak mu się zdawało – nie ma szans na komercyjny sukces. Muzykę folkową uważano wtedy za coś gorszego: trochę prostacka, trochę wstydliwa. Ale Dylan chciał ją grać – i żeby grać, porzucił dom, rodzinę i wyruszył do Nowego Jorku – miasta legendy i mekki artystów. Kroniki to zapis pierwszych muzycznych doświadczeń i niezwykłych spotkań, które zapoczątkowały karierę jednego z najważniejszych artystów XX wieku.

In seiner Rede anlässlich der Verleihung des Nobelpreises für Literatur gibt Bob Dylan erstmals umfassend Einblick in seine literarischen Einflüsse und die Ursprünge seines Songwritings. Woher stammen die mythologischen Anspielungen in seinen Texten, woher die manchmal fast biblischen Gleichnisse? Welche Bücher haben seine Einstellung zum Leben geprägt? Und wo hat er die speziellen Ausdrucksweisen, Jargons, Kunstgriffe und Techniken gelernt? Neben dem prägenden Einfluss von Buddy Holly sowie der Country-, Blues- und Folkmusik der späten 50er und frühen 60er Jahre mit ihrer von spezieller Mundart geprägten Lyrics fließen vielfältige literarische Motive in seine Texte ein: die biblische Symbolik in Moby Dick, die Drastik eines Kriegsromans wie Im Westen nichts Neues, aber vor allem das Motiv der Reise aus der Odyssee als universeller, menschlicher Grundverfassung. Aus diesem Bodensatz heraus schuf Bob Dylan, wie er selber sagt, Lyrics, wie sie noch niemand zuvor gehört hatte.