François Furet Bücher

7 Beiträge von Historikerinnen und Historikern zur Epoche zwischen dem Ende der Französischen Revolution und der Revolution von 1848. Thema der Beiträge sind die Menschen dieser Zeit: Sozialtypen wie der Bürger, der Arbeiter, die Frau, der Arzt, der Priester, der Intellektuelle, der Revolutionär.

1966 schrieb (Le Monde )über dieses Buch. "Wer heute eine Gesamtschau des gigantischen Dramas der Französischen Revolution sucht, greife zu diesem Band. Kurze Einleitungen fassen jeweils die dreizehn Kapitel zusammen, deren Folge den Rhythmus der Höhe- und Tiefpunkte der revolutionären Bewegung skandiert, die Zeiten des Enthusiasmus und die Zeiten der Verwirrung und der Not." Heute, zwanzig Jahre später, ist das Werk von Fran ois Furet und Denis Richet das Standardwerk zur Französischen Revolution. Durch seine originellen neuen Einsichten hat es Diskussionen ausgelöst, die immer noch, und nicht nur unter Historikern, virulent sind. Hier ist eine Synthese der Ergebnisse historischer Sozial- und Wirtschaftswissenschaft mit den Einsichten der Kulturgeschichte gelungen, faßlich, lesbar, prägnant.

Dieses Werk versucht zu verstehen, welchen Einfluss die Idee des Kommunismus im vergangenen Jahrhundert auf die Menschen hatte, trotz der tragischen Erfahrungen, die sie unter ihrem Banner erlebten, zunächst in der Sowjetunion und dann in anderen europäischen Ländern und darüber hinaus. Der Kontrast zwischen dem Verlauf der bolschewistischen Revolution in ihren verschiedenen Epochen und den Illusionen, die sie umgaben, bildet den Kern dieser langen Analyse. Um die Geschichte dieser imaginären Beziehung zu erzählen, wird der Autor durch das 20. Jahrhundert geführt, von der Oktoberrevolution 1917 bis zur Auflösung der Sowjetunion 1991. Der Erste Weltkrieg verleiht dem Bolschewismus den Glanz einer Rache des Willens über das Schicksal; er belebt im Oktober 1917 die revolutionäre Tradition Europas, umhüllt von dem Versprechen eines universellen Friedens. Der sowjetische Mythos bereichert fortan seine Magie durch die Umstände des Jahrhunderts. Er kapitalisiert die Ungerechtigkeiten des Versailler Vertrags, wächst im Kontrast zur Großen Depression und gedeiht mit dem Antifaschismus, um mit Stalins Sieg über Hitler seinen Höhepunkt zu erreichen. Sogar die Entstalinisierung erweitert seinen Einfluss, obwohl sie gleichzeitig seinen Niedergang markiert. Der Kommunismus wird als Regime verschwinden, bevor er die Hoffnungen seiner Anhänger erschöpft hat.

Dieser kurze Essay des Historikers François Furet hat die Historiographie der Französischen Revolution revolutioniert. Er erhebt Einspruch gegen die lange dominante "jakobinische" Interpretation des Ereignisses und schlägt eine Deutung vor, die auf der Autonomie des Politischen im Verhältnis zum Sozialen basiert. Im Rahmen einer konzeptionellen Geschichte des Politischen wird der revolutionäre Prozess als autonome politische und ideologische Dynamik betrachtet, unabhängig von Klasseninteressen. In seiner Polemik gegen die sozialhistorische und marxistische Historiographie beruft sich der Historiker auf Historiker des 19. Jahrhunderts und stützt sich auf die Werke von Tocqueville und Cochin. Die Französische Revolution wird sowohl als Produkt des Ancien Régime als auch als Beginn unserer Zivilisation interpretiert. Durch die Auseinandersetzung mit der symbolischen und ideologischen Dimension der Revolution trägt Furet zum Wandel der französischen Historiographie vom Ökonomischen und Sozialen hin zum Politischen und Kulturellen bei.

Základní, synteticky pojatá studie francouzského historika, jenž svými úvahami o moderních dějinách zásadním způsobem proměnil myšlení o posledních dvou staletích Evropy. Knihu Francouzská revoluce lze charakterizovat jako propracovanou syntézu zrodu nové Francie na přelomu 18. a 19. století. Jejím ústředním tématem samozřejmě nejsou mnohokráte popsané politické dějiny francouzské revoluce, nýbrž rozbor hlubokým proměn společnosti od starého režimu pře revoluční jakobínství až napoleonské transformaci revoluce v imperiální expanzi, a to jak mocenskou, tak i ideovou. Pro českého čtenáře představuje tato kniha vůbec první nemarxistický pohled na francouzskou revoluci, jenž se zcela zásadně liší o interpretací a zjednodušených přístupů, s nimiž jsme se po celá desetiletí setkávali a jež lze bez nadsázky označit jako účelovou manipulaci s dějinami.

Základní, synteticky pojatá studie nedávno zemřelého francouzského historika, jenž svými úvahami o moderních dějinách zásadním způsobem proměnil myšlení o posledních staletích Evropy. Knihu Francouzská revoluce lze charakterizovat jako propracovanou syntézu zrodu nové Francie na přelomu 18. a 19. století. Jejím ústředním tématem samozřejmě nejsou mnohokráte popsané politické dějiny francouzské revoluce, nýbrž rozbor hlubokých proměn společnosti od starého režimu přes revoluční jakobínství až po napoleonskou transformaci revoluce v imperiální expanzi, a to jak mocenskou, tak ideovou. Pro českého čtenáře představuje tato kniha vůbec první nemarxistický pohled na francouzskou revoluci, jenž se zcela zásadně liší od interpretací a zjednodušených přístupů, s nimiž jsme se po celá desetiletí setkávali a jež lze bez nadsázky označit za účelovou manipulaci s dějinami.

Sborník přináší živé, na sebe navazující diskuse vynikajících světových intelektuálů a expertů. V toku debat samých lze zachytit několik stále se vracejících neznámých. Bojovali komunisté proti fašismu pod tlakem okolností a z oportunistických důvodů, nebo je antifašismus podstatnou součástí komunismu? Představovaly komunismus a fašismus ve 30. letech stejné zlo, nebo byl komunismus zlem ˝menším˝? (...) Pro českého čtenáře je sborník Komunismus a fašismus zajímavý hned ze dvou důvodů: jednak v něm - možná i s jistým uspokojením - nalezne jednoznačné odsouzení komunismu z úst intelektuálů, kteří svého času kouzlu komunistické iluze propadli. A za druhé nám jasná stanoviska účastníků francouzských debat snad připomenou, že trvalá reflexe komunismu by měla svůj terapeutický přínos i pro českou společnost.

François Furet ricostruisce la storia e l'idea di rivoluzione attraverso due secoli di storia, dall'abbattimento dell'Ancien Régime nella Francia di fine Settecento alla crisi dei regimi comunisti che culminerà, non solo simbolicamente, nel crollo del muro di Berlino del 1989. Lo storico francese analizza il rapporto tra la Rivoluzione francese del 17889 e la svolta giacobina del 1793 e la vittoria del bolscevichi nel 1917.

Nachwort von Theodor Eschenburg in zwei Bänden mit insgesamt 703 und 589 Seiten, gebunden in Kassette.

Období romantismu patří mezi ta, která nejvýrazněji zformovala politický, sociální a kulturní profil dnešní Evropy. Ač trváním nedlouhá, zapsala se tato epocha revolucí, velkých utopických projektů i jejich troskotání, vzestupu nacionalismu a formování dnešních národních států Německa a Itálie, i významných počinů vědeckých a uměleckých, hluboko do evropských dějin. Kolektiv předních odborníků pod vedením významného francouzského historika a znalce Velké revoluce Françoise Fureta sestavil poutavou sbírku osmi portrétů výrazných lidských typů éry romantismu. Setkáváme se s měšťanem, dělníkem, učitelem, lékařem, duchovním, intelektuálem a revolucionářem. Zvláštní kapitola je věnována postavení ženy. Jak je v řadě Člověk a jeho svět již zvykem, můžeme při této cestě proti proudu času nahlédnout hluboko do myšlení, mentality a každodenního života lidí daného období.

Fašizmus a komunizmus je esej združujúca osem listov ktoré si medzi sebou vymenili François Furet a Ernst Nolte. V istom zmysle nadväzuje na dielo Fureta: "Minulosť jednej ilúzie." Furet a Nolte vo svojich listoch navzájom konfrontujú svoju interpretáciu komunizmu, fašizmu a nacizmu.

Ces six études sur la Révolution française, originellement parues dans la revue Le Débat, peuvent être lues comme une introduction au travail d'historien de François Furet. Constamment traversées par les préoccupations du présent, elles ne traitent pas seulement de l'objet " Révolution française " ; elles relient les deux massifs de l'oeuvre de l'historien, respectivement consacrés à la Révolution française et à la Révolution soviétique. Elles offrent ainsi une interprétation globale des passions révolutionnaires.

Qu'est-ce qui a fait de l'histoire la discipline reine des sciences humaines? La réponse tient en un double constat: l'histoire délimite aujourd'hui un champs d'objets de recherche à peu près à l'infini, et elle reste un ensemble de règles acceptées par ceux qui la pratiquent. Son rayonnement tient à l'élasticité de son type de connaissance et au consensus d'un métier. Elle est l'instrument le mois incertain pour comprendre le contemporain, interpréter "ce qui arrive".