Kéž tonu v radosti

Akrobat Bobi přináší lidem radost tím, že je učí vážit si „zbytečně promarněného času“, stráveného v přírodě. Pomocí jednoduchých činů, jako je výsadba narcisů místo brambor nebo pořádání hostin s jelenem, vytváří bratrství a zakládá „společenství“. Aby však radost přetrvala, každý musí dosáhnout vnitřního míru, což se stává výzvou, když Bobiho práce narazí na překážky. V tomto poetickém románu autor oslavuje život blízký zemi, krásu polí a lesů a moudrost pastýřů. Touha zachytit polyfonii života vedla autora k napsání románu, který odhaluje, jak je v dnešní literatuře často opomíjena opravdová krása. Většina knih se soustředí na lidské emoce, ale autor ukazuje, že existují i přírodní entity, jako řeky a lesy, které mají své vlastní životy, lásky a bolesti. Tyto přírodní prvky nejsou jen pozadím, ale aktivními účastníky života. Psychologie země, rostlin a vod je stále neprozkoumaná. Kdo žil v horské krajině, ví, jak moc hory ovlivňují lidské myšlení, stejně jako moře pro rybáře a pole pro rolníka. Člověk není izolován; krajina je součástí jeho bytí.