Kateřina Vinšová Reihenfolge der Bücher (Chronologisch)

Překlad francouzského výboru vydaného roku 2002 přináší úryvky z děl různých žánrů: novinové články, úryvky beletristických děl nebo esejů, osobní dopisy, předmluvy ke sborníkům a ukazuje jak různorodost Camusovy tvorby, tak hlubokou jednotu jeho otázek i přesvědčení. Vybrané texty byly napsány v letech 1943 až 1958 a od té doby se mnoho změnilo a otázka terorismu nabyla podstatně odlišných rozměrů. Camus se nedožil nezávislého Alžírska, ani pádu SSSR, ani vzestupu náboženského fanatismu. Přestože promýšlel a psal tyto stránky pro svou dobu, nepochybně se týkají i nás – ať jde o novinové články nebo úryvky z esejů a literárních děl – a mohou nám pomoct lépe pochopit současné dění v Alžírsku, na Středním východě i newyorské události z 11. září 2001. Tyto texty totiž vypovídají o Camusově prozíravosti založené na morálních, filosofických a politických úvahách, jež jsou vždy úzce spjaty s historickými událostmi. Camus důrazně odmítá jakkoliv ospravedlňovat zabíjení a nesouhlasí s tvrzením, že by účel světil prostředky, protože je přesvědčen, že „násilí je zároveň nevyhnutelné i neospravedlnitelné“ a že určité meze jsou nezbytné proto, aby spravedlnost, svoboda, lidská důstojnost a štěstí zůstaly zachovány; přináší nám tedy vzkaz bez iluzí, ale paradoxně také důvody, abychom si ze světa nezoufali.

The redoubtable Obelix was off his food - he couldn't face his third wild boar. He was in love, but Panacea, the object of his affections, loved another. Tragicomix, her betrothed, had been conscripted into the Roman legion, and who better to bring him back than Asterix and Obelix?

1965, im 6. Erscheinungsjahr der Zeitschrift "Pilote" (und auch der Asterix-Serie), beantwortete Comic-Autor Goscinny in einem kurzen Text ohne Zeichnungen die Frage, wie Obelix, als Kind ein verschüchtertes kleines Kerlchen, zu seinen permanenten Kräften kam. Diese nette kleine Geschichte hat der Zeichner, sicher auch zu Ehren des 1977 verstorbenen Texters, wieder aufgegriffen und mit neuen, grossformatigen Illustrationen versehen. Natürlich ist auch diese "Episode am Rande" erneut unterhaltsam erzählt und exzellent gezeichnet, doch muss man den zu einem Album "aufgeblasenen" Band (ein kleineres Format mit nach unten korrigiertem Preis wäre m.E. sogar besser gewesen) eher als Bilderbuch denn als Comic ansehen. Zumindest verkürzt er die Wartezeit auf den nächsten regulären Asterix-Comic (der hoffentlich etwas besser als der Vorgänger, vgl. BA 2/88, sein wird) und sollte auch in Bibliotheken bereitgestellt werden

Mezi Rigou a Turínem, mezi židovským otcem a matkou protestantkou, mezi němčinou a italštinou, mezi literaturou a rodinou. Intimní život na pozadí velkých dějin. Vzdálení otcové je kniha velice osobní, neboť její autorka v ní hledá v čase a proměnách minulého století svá já: německy mluvící holčičku, která vyrůstá na přelomu 20. a 30. let v kosmopolitní Rize v rodině emancipované italské intelektuálky a židovského bonvivána, dospívající dívku vychovávanou babičkou v komunitě valdenských v piemontské vísce u francouzských hranic a nakonec manželku a matku, mladou ženu, která „se musela zrodit sama ze sebe“, která se přivedla na svět „spolu se svými dětmi“ v italském Turíně, kde se v době od poválečné obnovy po revoltující sedmdesátá léta pokouší skloubit čas pro rodinu s časem pro svou niternou potřebu, kterou je psaní. Zároveň je to i kniha přinášející sdílenou zkušenost s „malými“ rodinnými traumaty. Na pozadí Marinina života běží „velké“ dějiny: nacismus, fašismus, holokaust, odboj, ekonomický boom, olověná léta. Obecné a častým používáním poněkud vyprázdněné termíny jako identita, kořeny, tradice, multikulturalita mají v jejích výrazově střídmých a vycizelovaných vzpomínkách konkrétní, proměnlivý a stále živý obsah. Vrcholná próza Mariny Jarre čtenáře odzbrojí svou syrovostí a upřímností a zasáhne svou křehkostí a krásou.

Do horské vesnice krátce po válce přijde záhadný cizinec – a místním se nelíbí, že odhaluje jejich černé svědomí. Když je nato zavražděn, pověří úřady jednoho z místních, Brodecka, navrátilce z koncentračního tábora, aby celou věc vyšetřil. Takový je v nejvyšší stručnosti a největším zjednodušení námět světově proslulého románu Philippa Claudela. Jeden z nejlepších a nejsvéráznějších francouzských komiksových tvůrců Manu Larcenet opatřil tuto předlohu stejně strhující výtvarnou podobou. Limitovaná edice s odlišnou variantou obálky s otevřeným hřbetem na plátnu (švýcarská vazba), jednotlivé kusy číslovány v dolním rohu, jak na boxu, tak na samotné knize.

Claudio Magris se zde vrací k tématu, jež je mu blízké a o němž psal už v románu Poslepu, k sochám z lodních přídí, hledícím před sebe na moře vstříc osudu a odvracejícím působení zlých sil. Kniha, která strhujícím způsobem líčí dějiny těchto figur a je doplněna i bohatým obrazovým materiálem, však není jen historií muzeálních kousků. Vypráví o moři, o ženách, o lodích i o literatuře. Sochy vystupují z mýtů a stávají se z nich skutečné ženské postavy – Sirény, bohyně, obyčejné ženy nebo věštkyně jako Kassandra, svůdnice, matky, vizionářky a další. Dočítáme se o hřbitovech pro lodě, o hrdinkách a dobrodruzích, kteří se vynořují z hlubin paměti a stávají se nesmrtelnými. Claudio Magris za tuto knihu obdržel v roce 2020 mezinárodní cenu MARetica udělovanou textům o moři.

Soubor pěti povídek s tématem stáří a plynoucího času, s nímž se musí jednotliví protagonisté vyrovnat. Starý bohatý průmyslník se nechá zaměstnat jako vrátný v jedné ze svých budov; pedagog z hudební konzervatoře na odpočinku se po letech setká se svým někdejším žákem, dnes houslovým virtuosem; stařičký spisovatel žijící v ústraní na venkově je čestným hostem při udílení literární ceny pro začínající spisovatele, kde se cítí nepatřičně; někdejší vysloužilec z první světové války sleduje natáčení filmu o příhodě z vlastního mládí a nepoznává sebe ani přátele a ani onu dobu; a konečně v ústřední povídce, jež propůjčila jméno celé knize, zjišťuje starý hrdina při náhodném bezvýznamném setkání v jednom ospalém rakouském městečku, že čas neběží jen lineárně a že si s námi záludně pohrává.

«Wenn die Zuhälter und Diebe immer und überall verurteilt würden, hielten sich ja alle rechtschaffenen Leute ständig für unschuldig! Und meiner Meinung nach muss gerade das verhindert werden.» In einer atemberaubenden Beichte bekennt ein im Amsterdamer Hafenviertel untergetauchter Staranwalt Selbstgefälligkeit und Opportunismus als Triebfedern seines einstigen Rechtsbewusstseins. Für diesen Roman erhielt Albert Camus den Nobelpreis.

Tintín compra en el mercado viejo la maqueta de un galeón antiguo. Resulta ser una réplica del navío que gobernaba el antepasado del capitán Haddock, el caballero de Haddock, que luchó contra el pirata Rackham el Rojo, que transportaba en su barco un gran tesoro que permanece escondido desde hace siglos. Esta historia empezó a publicarse en Le Soir el 11 de junio de 1942, y fue uno de los álbumes preferidos de Hergé. Para realizar el diseño del Unicornio, Hergé se basó en una precisa documentación de navíos del siglo XVII, en el museo de la Marina de París.