Ondřej Nezbeda Bücher

Smrt je prý dnes v české společnosti tabu. To je ale přinejmenším nepřesné. Tabu se týká něčeho zakázaného, nepřípustného, my se však ke smrti vztahujeme jinak. Vytěsňujeme ji ze svého vědomí, vyloučili jsme ji z hovorů, vyhostili ze života. Podle Ondřeje Nezbedy náš vztah ke smrti vystihují spíš výrazy jako bezradnost, strach a pasivita. Možná překvapivě pozitivně laděný Průvodce smrtelníka nemá bořit tabu, nýbrž podat pomocnou ruku. Autor odpovídá na základní otázky spjaté s péčí o umírající a nevyléčitelně nemocné: jak zajistit domácí péči o nemocného, jak funguje domácí hospic, jak lze léčit bolest, co je třeba zajistit během umírání a bezprostředně poté, ale také například jak hovořit s umírajícím o jeho přáních. Věnuje se citlivým tématům, jako jsou umírání dětí nebo eutanazie. Vedle praktických rad kniha přináší řadu osobních příběhů a rozhovorů s odborníky.

Tři komiksové příběhy podle skutečných událostí. Tři příběhy žen, které se nikdy nesetkaly, a přece jejich životy spojuje podobná zkušenost – pracovní lágr. Franciska se během nuceného nasazení narodila. Její polská matka a český otec se do sebe zamilovali na tom nejpodivnějším místě — v továrně na munici, kde byli oba nuceně nasazeni. Jarmila se chtěla otrocké práci pro nacistickou říši vyhnout, ale nakonec do Německa odjela, aby se v táboře Sackisch skryla před gestapem. Spolupracovala totiž jako spojka s odbojovou skupinou, kterou nacisté odhalili. A Helena musela na otrocké práce nastoupit poté, co ji s rodiči, sourozenci a babičkou uvěznili v židovském ghettu ve volyňském Ostrožci. Z rodiny přežila jediná. Kniha ale nevypráví jen o ubíjejících dnech, které tyto ženy a jejich rodiny trávily v továrnách, na polích pod dohledem strážných. Vypráví i o tom, co jim válka vzala, s jakými vzpomínkami a s jakou bolestí je vrhla zpět do světa. A spolu s nimi zhruba dalších 400 až 450 tisíc Čechů, českých Židů a Romů, kteří museli odjet do nacistické říše jako levná pracovní síla a jako vězni zajateckých a koncentračních táborů.