Jaroslav Vacek Reihenfolge der Bücher

Literarizace „Věčného Žida“ poetizovala jeho legendární stopy a proměnlivost jeho existence byla značná. Měl mnoho jmen i vlastností: „Věčný Žid“, „Toulavý Žid“, Ahasver, „Antichrist“, falešný Mesiáš, vagabund, outsider, „Mlčenlivý“, „Nepoznatelný tajemného původu“, „živý mrtvý“ aj. Jeho nesmrtelnost náležela k legendě, přesto ho nechali někteří umřít. V rakouských novinách „Tiroler Tageszeitung“ se v roce 1954 objevil článek „Ahasver verstarb in Spanisch-Marokko“ („Ahasver umřel ve Španělském Maroku“) a dokonce se rozvinula i diskuse o místě jeho hrobu.

Tato kniha je kniha o duši, o nemocech duše a o genialitě od biblického starověku až po současnost. Géniové jsou vzácným kořením lidského pokolení. Jejich kreativita překračuje obvyklé hranice. A právě to vyvolává nedůvěru. Jak je možné, že někdo v umění, vědě či technice dospěl až k vrcholům? Kde se v něm vzala jeho mimořádná vynalézavost? Že by zvláštní přízeň bohů? Nejsou v pozadí jeho kreativity nějaké tajuplné vlohy? Může být géniem obyčejný člověk, jehož duševní funkce nevybočují z populační normy?

Paranoidní syndrom vlastního zápachu je v naší populaci relativně vzácný a lékařské veřejnosti málo známý psychopatologický syndrom, se kterým se většina psychiatrů v průběhu své celoživotní praxe setkává také zpravidla pouze v několika málo případech. V úvodu jsou popsány kazuistiky a práce věnované tématu. Další kapitola předkládá typické, mimořádné, ale i okrajové popisy nemocných. V závěru jsou porovnány názory a hypotézy jiných autorů se zjištěními autora. Zvláště cenná jsou porovnání syndromu vlastního zápachu s dalšími sice známými, ale v psychopatologické klasifikaci obtížně zařaditelnými pojmy (vztahovačnost, hypochondrie, dismorfofobie, parazitární bludy). Autor užívá metody srovnávací psychopatologie, která je v jeho zpracování brilantní a inspirující. Deskriptivně-psychopatologickým pohledem se autor dotýká i tradičního problému definice bludů a nebojí se citovat, že někdy jde u nemocného 'o jakousi směsici obsese, ovládavé představy a bludu'. Ve srovnávací diskusi s názory psychiatrů - klasiků demonstruje, jak je možno se poučit ze studia zkušeností našich předchůdců.