Jiří Hájíček Reihenfolge der Bücher (Chronologisch)

Drama ze současného venkova, který čelí tlakům velkého byznysu. Kristýna, učitelka hudby, se po letech vrací z Prahy do Nového Lhotce. V pětatřiceti letech se pokouší narovnat vztahy s rodinou a na jihočeském venkově zapomenout na minulost. S Tomášem, ředitelem místního statku, se znajíodjakživa a spojuje je snaha zachránit své osobní životy a také jedno chátrající stavení na návsi. Tomášovi je pětapadesát, dlouho žije sám a cítí, že stárne. S Kristýnou přichází naděje, ale postupně také neshody pramenící z odlišnosti života ve městě a na vesnici. A pak se ve Lhotci objeví černá auta. Vystupují z nich mladí muži v oblecích a kravatách, obcházejí chalupu po chalupě a nabízejí peníze za akcie statku. A Tomáš zjišťuje, že bude muset řešit mnohem složitější krizi než jen tu svou životní… Hájíčkův nový román se odehrává na současném venkově, kde po kolektivizaci v padesátých letech a majetkových restitucích v letech devadesátých probíhají nová dramata. Na zemědělské podniky se vrhají „draci“ velkého byznysu a život na vsi se opět proměňuje. Ovšem lidé zůstávají stejní.

Uvidět svět bez velkých slov. Úspěšný spisovatel Jiří Hájíček je v české literatuře znám především jako prozaik, autor povídek a románů. Kdysi však verši začínal. Také nyní se příležitostně věnuje poezii, nejčastěji právě v podobě haiku, klasické japonské formy. Nabízí v ní lyrické miniatury, útržky dnů a příběhů, drobné imprese, atmosféry, vnitřní vitráže. Je to poezie civilní a neokázalá, poezie s hlubokým osobním ručením, jež je však velmi cudné, ukryté do věkovitého kánonu. Je to „Hájíček jinak“, avšak ve svých základních akordech dobře rozpoznatelný. Již vydal jeden úspěšný svazek nazvaný Muž na pokraji vzplanutí; haiku z diáře 2017—2018 (2018) a předkládaná novinka na něj navazuje nejen svým názvem. „Haiku je jako vytratit se bez velkých slov někde na cestě mezi poli, v ulicích města nebo v ranním šeru kuchyně. To je pro mě haiku. Nulová stylizace, bez metafor, jen těch pár slabik a slov a pak ticho…“ říká prozaik s lyrickou duší.

Marie, eine geschiedene 47-jährige Literaturprofessorin verbringt ihre Sommerferien in Krumau in einer nahezu leeren Wohnung ihrer Schwester. Als sie im Strom der Touristen durch die Gassen flaniert, begegnet sie dem jungen Buchhändler Filip. Ihre aufkeimende Romanze atmet die Atmosphäre eines heißen Julis und erinnert an literarische Vorbilder. Dabei hatte Marie Krumau vor allem gewählt, weil sie hoffte, ihr Verhältnis zur Schwester und den alten und kranken Eltern verbessern zu können und sich um ihre eigene Einsamkeit zu kümmern. Denn sie steckt in einer Lebenskrise: Erinnerungen an die Vergangenheit überkommen sie, und die Aussicht aufs nahende Alter ist auch nicht erfreulich. In der Tradition starker männlicher Vorbilder überlegt sie, was war, wie sie in Zukunft leben will und was sie von einer „Shakespeare-Liebe“ erwarten kann.

„Entlang einer der Höhenlinien des Hügels hatte er bald den Wald erreicht, schritt auf dem weichen Boden aus und sog den Duft der Stämme ein. Schon lange hatte er sich nicht mehr so glücklich gefühlt.“ Statt der ersehnten Ruhe erwarten einen von Schlaflosigkeit und Eheproblemen geplagten Städter auf dem Land seine erste große Liebe mit ihren familiären Problemen, Indianer mit spirituellen Empfehlungen und Erinnerungen an einen visionären Flugpionier, dessen Flügel noch auf einem alten Dachboden versteckt sein könnten.

Jiří Hájíček je v české literatuře zaveden především jako autor povídek a románů. Kdysi však s verši začínal. I v posledních letech se příležitostně věnuje poezii, právě ve formě haiku, z nichž nakladatelství Host přináší tento komorní výbor.

Der hauptsächlich in realistischer Prosa schreibende Autor schöpft thematisch aus Erinnerungen an die südböhmischen Dörfer nach dem Zweiten Weltkrieg. In einem Rahmen aus schöngeistiger Literatur übt er die Funktion eines Chronisten, Dokumentaristen, Historikers aus. Anhand der dramatischen Geschichten bestimmter Individuen zeigt er die brutalen Bewegungen und Spannungen der großen geschichtlichen Ereignisse auf. Freiheit wird bei ihm dem (vor allem kommunistischen) Totalitarismus gegenübergestellt. Dabei behandelt er die grundlegenden Kategorien der menschlichen Existenz: Schuld, Strafe und Vergebung.

V povídce, vydané k příležitosti 100. výročí předčasného úmrtí významného expresionisty Egona Schieleho, přivádí autor malíře do Českého Krumlova roku 1910, kde jeho návštěva zanechá nesmazatelnou stopu nejen v srdcích dvou mladičkých dívek. Na malé ploše povídky dokázal Jiří Hájíček svým typicky neokázalým realistickým stylem naznačit atmosféru počátku století i střetu bohémského světa s maloměstským prostředím (kromě Egona Schieleho se tu mihne i malíř a mim Erwin Osen), načrtnout příběh dvou rozdílných dívek, jejich sdíleného okouzlení a marných nadějí, i nechat zaznít ozvuk převratu roku 1918 s disharmonickým tónem zprávy o malířově smrti. Jeho nevelký posmutnělý obrázek je tak také jakousi „skicou“ k tématu pro větší umělecký útvar.

Jiří Hájíček powraca z kolejną powieścią, która uzupełnia jego cykl „wiejskiej trylogii moralnego niepokoju”. Tym razem ważną rolę odgrywa ziemia, a dokładnie dziedziczne pola i spór wokół ich własności. Zbyněk pracuje jako urzędnik zajmujący się nieruchomościami. Życie wydaje mu się pasmem nudy, do tego cierpi na bezsenność, a jego małżeństwo przechodzi poważny kryzys. Jedyną ucieczką od trosk jest wizja wyprawy na Spitsbergen. Pewnego dnia rutyna ulega zaburzeniu – jedno spotkanie z dawną miłością zmienia wszystko. Zbyněk odżywa: angażuje się w rozwiązanie pozornie prostej sprawy dotyczącej prawa do dziedziczenia ziemi i wraca do rodzinnej wsi. Szybko okazuje się, że nie jest tam mile widziany. Zbyněk próbuje przerwać zmowę milczenia i zaczyna mu grozić poważne niebezpieczeństwo…

Dějištěm dvaceti povídek, které autor napsal v průběhu let 1995—2014, je jihočeský venkov. Většina příběhů z tohoto povídkového výboru jsou všednodenní lidská mikrodramata, někdy jde více o zachycení nálady a atmosféry, jindy o odvyprávění příběhu nebo o záznam životního pocitu či zkušenosti. Čtenář tak v textech objeví podzim v krajině, jaro a kvetoucí trávy, žhavé léto, vánoční příběhy i povídky o vesnickém fotbale. V několika povídkách se Hájíček dotýká témat, ke kterým se později vrátil ve svých románech. Autor záměrně nezakrývá jistý odér regionálnosti, naopak jej používá jako koření a ozvláštnění obecně lidských příběhů. Neokázalost, pokud jde o styl, literární hrdiny i příběhy samotné, důvěrná znalost venkovského prostředí, vykreslení atmosféry — to jsou hlavní atributy Hájíčkova psaní. Návraty k realismu a přímočarému vyprávění jako by u autora nebyly otázkou volby, ale nutnosti či samozřejmosti vyplývající z témat a samotné podstaty a poslání jeho próz. Povídkový výbor Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku dotváří obraz Jiřího Hájíčka jako autora vesnických románů a doplňuje tak jeho dosavadní prozaické dílo.

Román Rybí krev pokračuje v linii venkovských próz Jiřího Hájíčka a zavádí nás na jihočeský venkov přelomu 80. a 90. let 20. století. Hana se po patnácti letech v cizině vrací do polozatopené vesničky na břehu Vltavy, kde vyrůstala a snila o manželství a učitelství. Realita je však jiná; na vylidněné návsi je sama. Přesto se odváží podívat zpět a klást si otázky o svém životě a o lidech, kteří jí kdysi byli blízcí. Po čtyřicítce touží po uspořádání vlastních myšlenek a uzavření starých záležitostí, což se projevuje v setkáních s otcem, bratrem a kamarádkami z dětství. Po úspěšném románu Selský baroko autor zkoumá českou vesnici dále. Rybí krev je příběhem rozpadu rodiny a vesnice v nových společenských podmínkách. Téma vysidlování a bourání obcí kvůli výstavbě jaderných elektráren je aktuální i dnes, kdy je nejistý osud dalších vesnic, například v souvislosti s těžebními limity v severních Čechách. Rybí krev však není jen „zeleným románem“, ale především poutavým lidským příběhem tří kamarádek, jejichž osudy se rozprášily do světa. Silně se v něm ozývá touha po rodinné soudržnosti, lásce a odpuštění.

V nových vánočních povídkách píší autoři o mezilidských vztazích, které v době svátků nabývají i nečekanou podobu. Odhalují se utajované city i skrytá tajemství. Přesto nechybí ani humor.

Známý je názor, že muži pocházejí z Marsu a ženy z Venuše. Podle Honzy Převorského, čtyřicátníka s dobrým autem, mírnou nadváhou a vášní pro fotbal, zase existují dvě fotbalové jedenáctky – mužů a žen –, které svádějí neustálé boje srovnatelné svou tvrdostí s anglickou ligou... V nové próze Jiřího Hájíčka se tyto dva světy střetávají a nemají vítěze. V červnu 2006, kdy v Německu začíná světový fotbalový šampionát, se Honza namísto původně plánované cesty po německých stadionech ocitne shodou zvláštních okolností v autě s devatenáctiletou dívkou, kterou zná jenom týden, ale ke které má mnohem blíž, než si na počátku myslí. Místo německých dálnic ho čekají rozbité okresní silnice, místo hotelů zaprášené dělnické ubytovny či nocleh na nafukovací matraci. Podivná letní cesta Simony a Honzy, která se zdá být bez cíle a točí se v kruhu, je lemována výsledky fotbalových utkání české reprezentace, jejími nadějemi a zklamáním. V této „fotbalové road movie" však více než o kopanou jde o generační pocit čtyřicátníka, kterému zdánlivě nic nechybí, ale přesto se potýká s pocity osamělosti a prázdnoty. Jiří Hájíček se v této drobné novele nepouští do závažných dějinných témat jako ve svém úspěšném románu Selský baroko (2005), nicméně mnohé z jeho typického světa venkovských próz nalezne čtenář i tentokrát.

Culture, history, language, and indeed the living memory of a nation fuse in Jiří Hájíček's Rustic Baroque and in the additional stories included in this volume. Winner of the Magnesia Litera prize as the best Czech novel of 2005, Rustic Baroque is set in South Bohemia about a decade after the Velvet Revolution. It recalls the1950's collectivization of agriculture, and torn social fabric in the decades to follow.

Deset let na malém městě se může nekonečně vléci, nebo uběhnout ve vteřině, jak autor předznamenává v úvodu své nové knížky. Přes Nový Městec a okolní vesnice se od konce osmdesátých do poloviny devadesátých let minulého století převalí dějiny. Ale to, co otřásá hlavními hrdiny Hájíčkových povídek, jsou v porovnání s tím vlastně banální až všední životní události. Pavel a Libuna, cukrárna na Linecké třídě a kadeřnictví na náměstí, Harry Bouška a jeho mýtus. Hluboce vnitřně prožívané obyčejné věci, bezbranné i životem otlučené postavičky v koloritu jihočeského venkova. Soubor dvanácti povídek Dřevěný nůž jen potvrzuje Hájíčkův mimořádný vypravěčský talent. Civilní a jakoby nezaujatý styl vyprávění, který se stal pro něho charakteristickým, umocňuje vnitřní pnutí jeho hrdinů, kteří jsou poháněni až do krajností vášněmi a tužbami.

Milostný příběh Pavla a Dominiky odehrávající se koncem osmdesátých a hlavně v průběhu devadesátých let minulého století. Společenské přeměny po pádu komunismu a šance nové doby viděné střídavě ženským a mužským pohledem. Příběh o lásce a přátelství, o vzestupech a pádech, o fenoménu bouřlivých devadesátých let na východ od bývalé železné opony.

Když Pavel zběhne ze studií a stěhuje se do Hradce za Karolínou, v krabicích na korbě náklaďáku veze kromě knih o geologii i své oblíbené romány Jacka Londona. V jižních Čechách se setkává s partou nelegálních hledačů vltavínů a přivádí mezi ně i kamaráda Kačmara. Postupem času zcela propadá sběratelské a zlatokopecké vášni a s Kačmarem se pouští do stále větších dobrodružství, která ohrožují nejen vztah s Karolínou, ale i jeho přátelství, svobodu, a dokonce život. Jihočeský fenomén vltavínů a jejich nelegálního dobývání přinesl do české literatury Jiří Hájíček již v roce 2001, kdy novela Zloději zelených koní vyšla poprvé. Problém s divokou těžbou těchto polodrahokamů však přetrvává dodnes a výrazně poznamenal i místní krajinu. Hájíčkova novela je tak stále aktuální a stala se předlohou pro stejnojmenný celovečerní film (2016) režiséra Dana Wlodarczyka.

Soubor subjektivně laděných povídek z let 1990–96, v nichž antihrdina Pavel vypráví o setkáních a událostech, které zasáhly do jeho života. Kromě milostných vzplanutí a depresívních stavů líčí také otřesné zážitky z válčící Bosny či zkušenosti řidiče převážejícího zvířata hynoucí v zaplombovaných kamionech. Příběhy psané v ich-formě působí velice sugestivně, k čemuž přispívá i použití hovorové češtiny.