Devatenáctý svazek sebraných spisů Jana Patočky obsahuje deníkové záznamy reflektující kulturní a dění a filozofické myšlení autora v letech 1946-1950, obsahuje částečně francouzské a německé texty; s Edičním komentářem (s. 567-575) a Jmenným rejstříkem (s. 578-593).
Studie Řeč a zjevnost stručně načrtává pojetí řeči a rozumění v Heideggerově Bytí a času a poté se věnuje způsobu, jímž dnes raného Heideggera recipuje americký normativní pragmatismus (Dreyfus, Brandom, Crowell ad.). Problematické body této recepce umožňují exponovat na malé ploše obecnější rozdíl mezi filosofiemi jazyka (komunikace) a filosofií rozumění, jež řeč a řečovou povahu zkušenosti spojuje s temporalitou a situovaností lidského bytí. Tento rozdíl, který udržoval a udržuje velkou část moderní filosofické diskuse v mimoběžných drahách, chce Řeč a zjevnost zachytit na půdě prohloubeného pojmu rozumění. Vodítkem je při tom pokus upřesnit a nově využít všeobecně přijímanou, ale málo promýšlenou distinkci mezi jazykem a řečí. Pouze ve sféře řeči lze totiž vykázat, že mluvit o věci znamená nejen sdílet významy, nýbrž být ve světě s druhými a proti druhým.
Jak spolu souvisejí časo-prostorový a řečový charakter naší zkušenosti? Jakou roli hraje rozdílný „smysl“ času a prostoru při rozumění významu? Předkládané studie tematizují zkušenost smyslu z hlediska přítomnosti, jíž není míněna jen jedna časová dimenze, nýbrž přítomnost ve světě, tj. vazba mezi přítomným a spolu-přítomným (ne přítomným). Takto pojatá přítomnost je zkoumána se zřetelem k autorům, kteří směrodatně určili pojem přítomnosti ve významu časovém (Platón, Bergson, Heidegger, Merleau-Ponty), ale i se záměrem systematickým, který význam tohoto pojmu rozšiřuje a mění. Vyjasňování poměru mezi rozuměním jako takovým a vědeckým poznáním míří k pojetí bytí jako individuální přítomnosti ve světě, na níž se podílejí i věci a bytosti, jež nevládnou řečí a nevztahují se k všeobsáhlým dimenzím prostoru a času.
V době nebývalého rozmachu přírodních věd, ve 20. a 30. letech XX. století, se ve filosofii paradoxně začalo mluvit o „krizi věd“. Jako příznak této krize se jevila metodologická propast mezi vědami o přírodě a vědami o člověku, a také stále naléhavěji pociťovaná neschopnost vědy zodpovídat, či alespoň klást si otázky týkající se smyslu věcí a lidského konání. E. Husserl přichází ve svém pozdním díle s pojmem „Lebenswelt“ („svět života“ či „žitý svět“), který poukazuje na cestu, jak rozkol mezi světem prožívaným a světem vědy překonat. Na Husserlovu expozici problému navázal záhy Jan Patočka, který zavedl český termín „přirozený svět“. Třebaže Husserlovy analýzy vědomí i Patočkův koncept „přirozeného světa“ lidské existence měly prokázat, že nežijeme ve dvou světech, nýbrž ve světě jednom, jehož je věda nedílnou součástí, nadále stojíme před otázkou, jak patří lidský život do obrazu světa, jejž nám věda předkládá, a jakým způsobem patří věda do lidského života. Autoři sdružení kolem Centra pro teoretická studia se k pojmu přirozeného světa vracejí, rozvíjejí zkoumají jej z perspektivy historické, filosofické i z hledisek jednotlivých vědních oborů a kladou si otázku, zda a v jakém smyslu může být tento pojem i dnes nástrojem kritické sebereflexe vědy.
A fines del siglo XIX, la obra de Nietzsche supone un viraje en el curso de la filosofía occidental con su crítica del pensamiento metafísico originado en la tradición platónico-cristiana. Partiendo del nuevo impulso que el filósofo alemán confiere a la espiritualidad de su tiempo, la concepción de la moral, la comprensión de la metafísica o la valoración del cristianismo, entre otros temas, comienzan a tratarse en todo el siglo XX bajo una nueva luz. Sin la obra de Nietzsche, la historia de la filosofía de ese siglo habría sido completamente diferente. El ensayo de Pavel Kouba estudia la impronta que Nietzsche ha dado al pensamiento moderno profundizando en el sentido de su obra y examinando su influencia y recepción por parte de autores como Heidegger, Gadamer, Derrida o Habermas. Desde una perspectiva fenomenológica, Kouba estudia el problema de la hermenéutica desde Nietzsche hasta nuestros días: su objetivo es descubrir cuáles son las posibilidades del conocimiento si éste ya no tiene una fundamentación trascendente y redescubrir el concepto de verdad comprendida como interpretación.
První díl dvousvazkového výboru z díla významného současného českého filosofa. Shrnuje texty vznikající po dobu více než čtyřiceti let, přičemž ukazuje neobyčejnou soudržnost a originalitu autorova myšlení i stylu. Svazek přináší studie o domově a bezdomoví, bytí „"na cestě"“, Ladislavu Klímovi, absurditě (zejména Albertu Camusovi), soubor autorových studií o Franzi Kafkovi a jedinečné eseje věnované tématům z výtvarného umění (Bruegel), poezie a hudby (Carmina burana). Připravovaný druhý svazek Dubského prací Quaestio temporis shrne stati a eseje o otázce času.
Soubor statí a přednášek a poznámek k problematice postavení člověka ve světě a v dějinách (Kacířské eseje, Platón a Evropa, Evropa a doba poevropská atd.).
Studie a texty vybrané do tohoto souboru se navenek obracejí k různým námětům i osobnostem, ve skutečnosti však z různých úhlů sledují společný cíl. Formálně vzato je tímto cílem vytěžit to, co je obsaženo v Nietzschově myslitelském výkonu, a rozvinout takto získanou pozici v souvislostech dnešní filosofie, tzn. v kritické návaznosti na fenomenologii a filosofickou hermeneutiku.
Eine philosophische Interpretation