Jak název napovídá, tato kniha navazuje na publikaci Morgenstern v Čechách z roku 1996, která představila Morgensternovy básně v různých českých překladech. Cílem editorky Jany Pokojové je ukázat rozmanitost překladů, které vznikly a vznikají od té doby. Do svého výběru zařadila devatenáct Morgensternových básní, které uvádí v překladech svých, Radka Malého, Jana Januly, Martina Haška a dalších. Každá báseň je pro porovnání v knize uvedena také v německém originále.
Páteří knihy je rozhovor Otto M. Urbana s malířem a grafikem Janem Hískem o skutečnostech citlivých, hlubokých i faktických ve své podstatě. Obrazový doprovod je soustředěn na jeho obrazy a kresby z posledních dvou let, ve kterých nalézáme pozoruhodné napětí, tvary a barvy jakoby soupeří s kresebností a liniemi. Jan Hísek opět prokazuje, že je jedním z nejosobitějších umělců současnosti, i to, jak je jeho dílo pevně ukotveno na duchovních i myšlenkových základech.
Kniha přehledným způsobem v časové lince mapuje všechny Hískovy ilustrátorské opusy vytvořené pro autorské knihy, bibliofilie a jako doprovody k titulům, které vyšly tiskem. Jednotlivé oddíly (grafika, kresba, malba) jsou doplněny citacemi z ilustrovaných děl. Je zřejmé, že Jan Hísek si tituly pečlivě vybírá, tak, aby odpovídaly jeho poetice. Jan Rous ji charakterizuje v textu knihy následovně: „Hískova ilustrační tvorba má společného jmenovatele v transpozici snu, ve snění jako zdroji imaginace. Jeho pojetí však představuje aktivní snění, stav blízký meditaci, směřující do pohádkového světa i do světa mýtu nebo symbolu. Doprovod textu obrazy, kresbami a grafikami představuje určitou danost. Text je jim východiskem, i když se nakonec ocitne v Hískově imaginárním světě představ.“ Kniha zahrnuje poměrně rozsáhlé odkazy k autorově volné práci, tedy ke kresbě a malbě, neboť základ Hískova díla je ve své hluboké podstatě obdivuhodně jednotný. Vedle soupisu ilustračních cyklů obsahuje i obsáhlý životopis. Je bilingvní, česko-anglická.
Jan Hísek patří k ojedinělým, výrazně nečasovým autorům. Jeho tvorba se odvíjí po vlastní linii prakticky nezávislé na dobových trendech, směrech, diskusích, má vlastní dynamiku, tempo, témata i čtení. Veřejnosti jsou nejznámější jeho grafiky, mezzotinty, ilustrující různé texty, ale vydávané i jako samostatné soubory či jednotlivé edice. Nejvlastnější jádro jeho práce však tvoří obrazy, pro Híska je specifický až ornamentální způsob rozvíjení tématu v neohraničeném prostoru, kdy logiku viditelného dává co nejvíc do služeb neviditelného, přesněji viditelného ponejvíce jen vnitřním zrakem. Témata jsou často propojena s odkazy a konotacemi na široké spektrum obrazových i myšlenkových proudů z různých period dějin výtvarného umění. Katalog, přesněji, bibliofilský tisk, s vlepenými 33 reprodukcemi, je shrnutím toho nejdůležitějšího z Hískovy malířské tvorby za posledních přibližně sedm let, jde o ponoření do myšlení a tvorby jednoho z mimořádných českých malířů současnosti.
Čtenářský výbor Moře láska má se obrací k básním, které by měly oslovit mladého čtenáře (od 13 let), měly by být prvním dotykem s Nezvalovou jedinečnou poezií, jež se nesmazatelně zapsala do dějin literatury 20. století. Soustřeďuje se proto na básně ovlivněné asociativním principem, ve kterých se projevila básníkova schopnost pojmenovat kouzlo každodennosti, obyčejných věcí (Nezvalovo období poetismu), ukazuje jeho hravost i bezelstnou obrazotvornost. Zahrnuje také básně z dalších tvůrčích období; s ohledem na mladé čtenáře jsou citlivě vybrány verše ze surrealisticky laděných sbírek, a zejména z knížky Anička skřítek a Slaměný Hubert. Neopomíjí ani intimní lyriku (Matka Naděje) a poslední sbírku Nedokončená. Výbor obsahuje především básně kratšího rozsahu, z větších skladeb pak Abecedu. Nedílnou součástí knižní podoby nezvalovského výboru jsou objevné mezzotinty Jana Híska (který vůbec poprvé použil tuto techniku a je jejím autorem) a grafická úprava Zdeňka Zieglera. V jejich péči vznikla kniha navazují na tradici skvělých obrazných doprovodů avantgardních sbírek.
Všichni občas míváme dlouhou chvíli zejména když onemocníme, a najednou se nám venkovní prostor her uzavře a s ním i tajemství, setkávání a zábava... Nudíme se tak, že očima skoro posunujeme ručičky hodin, aby čas rychleji ubíhal a maminka se už konečně vrátila z práce domů. Jaké štěstí měl nemocný Jakub, když se mu jeho dlouhá chvíle zhmotnila zničehonic se vysoukala z hodin a jak uměla vyprávět!
Pohádky nás zavedou do africké pouště, do pralesa, do cirkusu i do domu, v němž je možno si hrát v ještě menším domečku. Příběhy vycházejí z pohádkové fantazie, ale je v nich mnoho z toho, po čem toužíme i v našem všedním životě; po lásce, spravedlnosti, dobrodružství, ale třeba i po umění. A tak moc držíme palce malému lvovi Eduardovi, aby se naučil hrát na kytaru jako koncertní mistr, anebo panence Serafínce, aby našla svoji Dorotku a ztracený domov. A každý z nás určitě zná nějaké papejše, kteří nás neustále pokoušejí k nepravostem...
Vyprávění Dlouhé chvíle doprovázejí snové obrázky Jana Híska, které jako by se z pohádek vynořovaly lehce, lehounce, a snad ještě ze vzdálenějších pohádkových končin...
Karel Toman je autorem sedmi útlých sbírek, které jsou dokladem přirozeného a plynulého básnického vývoje. Je to stavba o sedmi prostorách, monument, který se nevnucuje. Tuláctví je všudypřítomné i tehdy, kdy básník dýchá vůni domova. Stejně všudypřítomný je i „tomanovský“ mélos. Jeho verše, nejednou ostatně pojmenované píseň, jsou zpěvné, stroficky vyvážené, rytmicky „samozřejmé“. Tomuto nepřestajnému tulákovi byl vlastní smysl pro řád tvorby i života, což je patrné už v prvních knížkách (Torzo života, 1902, Melancholická pouť, 1906). Tomanovo bytostné národní cítění dokládají pak v celistvosti Měsíce (1918): jejich téma je tu osobní, tu obecné, zásadní. Pozdější Verše rodinné a jiné (1914–1917) jsou také hlasem víry v čase válečných hrůz; i v této sbírce, podobně jako v posledním souboru Stoletý kalendář (1926) stále bije srdce tulákovo, především tehdy, kdy nemoralistně zaznívá apel morálního dosahu.
Editor: Vladimír Justl
